Ing. Jan Kaňák

„Někdy koncem srpna, asi pětadvacátého [roku 1977], si mě zavolal primář Kos a říkal mi: ‚Honzo, příští týden máme komunistickou slavnostní veřejnou schůzi, takže tam budou všichni zaměstnanci. A já ti to říkám dopředu…‘ Ta měla být třeba někdy druhého září. ‚… A já ti to říkám dopředu, že tam budeš navržený na kandidáta KSČ.‘ A já jsem říkal: ‚No, ty vole…‘ A on říkal: ‚No, dobře ti radím, tohle, to se těžko dá odmítnout. Takovouhle věc když ti řeknou před celým fórem a ty bys řekl: Ne, děkuju, nechci, tak to jsi vyřízený. Proto ti to říkám týden dopředu, tak se s tím nějak popasuj. Tak si vymysli jiné řešení, jestli se ti do toho nechce.‘ A představte si, že druhý den… Já samozřejmě hlavu v pejru, nešťastný… Říkal jsem si: ‚Co já budu dělat? Já tam přece nemůžu vlézt…‘ A druhý den si mě zavolal závodní lékař a říkal mi: ‚Hele, přišly výsledky [krve] a podle všeho musíš okamžitě odsuď, z rentgenu určitě. Můžeš jít dělat třeba pomocnou sílu nebo do kuchyně, ale nesmíš dělat na rentgenu.‘ Říkal jsem: ‚No, víte, z čeho mám hrůzu? Oni mě mají navrhnout jako kandidáta strany!‘ A ten doktor Žanda, ten tam byl taky za trest v tom Janově, mi řekl: ‚Tak se na to vy… a jdi.‘“

„Co se týká matky, vyrůstala v typické sociálně demokratické plzeňské rodině, [takže] ta s tím [nástupem komunistického režimu] samozřejmě problém měla. Ale otec, jak byl takový, řekl bych rebel, tak pro toho byla ta ideologie nějakým způsobem přitažlivá. Takže on – nejsem si přesně jist, kdy to bylo, možná v roce čtyřicet devět – vstoupil do strany. Já bych řekl, že to taky bylo jeho dobrodružnou povahou… Tenhle jeho úlet neměl dlouhého trvání, protože pak ve třiapadesátém přišla měna, bouře ve Škodovce, [kdy] babička přišla o peníze, druhá babička taky, což byly v podstatě rodinné úspory. Takže začal být hodně nalomený. Myslím si, že kontrarevoluce v Maďarsku v šestapadesátém mu taky nepřidala, takže v šedesátých letech, což už si já pamatuju, už měl velké problémy. A měl problémy i s těmi nadřízenými, kteří mu víceméně dávali stranické úkoly. Když něco nechtěl dělat, řekl, že je to volovina. Takže to už bylo období, kdy byl ve velkém rozporu jak s nadřízenými, tak s těmi, řekl bych, politickými veličinami. Samozřejmě největší přerod u něj byla šedesátá léta, určité to uvolnění, které sem přišlo, takový ten boom, co se týká kultury a podobně. A když skončila éra stalinismu, tak především začaly vycházet najevo věci, které dřív byly jenom takovou šuškandou. A najednou se člověk začal přesvědčovat o tom, co se vlastně všechno dělo nejen v těch čtyřicátých a padesátých letech v Rusku, u nás a všude možně...“