Helena Karafová

„Když jel vlak do toho velikého kopce, jak vozili Židy, tak otevřeli dveře a oni vypadli, a esesáci byli připravení, ti stříleli po všech, ale všechny postřílet se jim nepovedlo. Můj táta vytáhl jednoho kluka a zachránil mu život, bylo mu dvanáct roků, a jejich rodiče, ne že by je posílali do koncentračních táborů nebo do plynových komor, tam v Banské Štiavnici byla vápenice a oni je tam házeli zaživa. Byli to většinou Židi a ti, co byli udaní, že bojují proti Hitlerovi, tak tam šli, celá rodina i s dětma. Když to tak člověk vypravuje, že toto bylo, tak si ani nedokážete představit, že je to pravda, ale pravda to je, tak to bylo.“

„V těch dírách ve skalách nás žilo víc, to byl náš domov. A vycházeli jsme, jak se dalo, podle toho, jak šla fronta. Já jsem se dostala i domů k mamince. Štěstí bylo, že mě nikdo neudal. Když esesáci chodili a vyšetřovali, tak nikdo nic nevěděl.“

„Jednoho dvanáctiletého kluka táta vzal do náručí a schoval ho k bačovi, protože v tom kraji byli hodně bačové s ovcemi. A tam byl až do konce války. On mi pak po válce říkal sestřičko. A později vystudoval. Tak takhle se zachránil.“

„Tam byly kopce větší než v Karlových Varech! Když jel vlak, a to víte, jaké tehdy byly vlaky, tak jel pomaličku jak nějaký brouk a byl plný Židů. A můj otec nebo i jiní partyzáni tam šli a vytrhli to celé, aby mohli děti vyhodit ven do lesa. A ty děti se zachránily, ne že je postříleli. Táta říkal: ,Jak je to možné, ani jedna kulka mě nechytla.‘ Těch židovských dětí!“

„To je taková veliká skála a v té jsou vykopané jakoby sklepy a v té skále je docela fajn teplo. Dveře se zamaskovaly třeba stromy a nikdo nevěděl, že tam něco je, kdo to nevěděl, tak to nemohl najít. Bylo to jako les maskované, ten otvor. Nanosily se tam různé věci, peřiny, aby tam bylo teplo, přežili jsme tam i kus zimy. Bylo to strašné, to si nedokážete ani představit, co člověk přežije.“