Denis Keefe

„To byla éra, kdy byl vynalezen osobní počítač. Já jsem asi v roce 1986 přivezl do Prahy jeden z prvních dostupných osobních počítačů. Byl tehdy považován za tak pokročilý, že jsem si musel obstarat exportní licenci ve Spojeném království, abych jej mohl vzít za železnou oponu. To byl stroj s deseti megabyty paměti. Takže, jak jsem říkal, byl tam značný rozdíl v materiální oblasti.“

„Je zajímavé, když se podíváte zpátky do 80. let, kdybyste se zeptali většiny lidí ve Spojeném království na rok ´68, jejich okamžitá reakce by směřovala k událostem ve Francii, které, upřímně řečeno, byly mnohem méně významné, avšak jaksi více přitažlivé. Já jsem věděl o roku 1968, byl jsem už dost starý – deset let – a pamatuji si, že jsem viděl záběry v televizi. To byla nejspíše jediná věc, kterou jsem o Československu věděl, když mi bylo řečeno, že tam budu pracovat. Dali mi šest měsíců na studium jazyka, než jsem přijel do Prahy. Přirozeně, v těchto šesti měsících jsem zjistil mnohem víc o té zemi.“

„Ekonomický faktor byl velice důležitý, ale domnívám se, že se jednalo o symptom širšího selhání. Tento systém prostě nebyl schopen zajistit lidem naplnění jejich tužeb, ať již jakýchkoli. A když se něco zvrtlo, tíhnul k násilí proti vlastním lidem. To bylo prostě neudržitelné. V té době [1989] jsme samozřejmě byli fascinováni rychlostí a dramatem toho, co se dělo. Bylo možno skutečně vidět lidi, jak fyzicky přecházejí hranice. Ale přesně toto za tím stálo: komunistický systém nebyl schopen naplnit očekávání lidí a dostal se do slepé uličky.“

„Podstata celého úkolu, který jsem dostal, spočívala v tom, že na začátku 80. let byl kontakt mezi Chartou 77 a dalšími disidenty a západními ambasádami, včetně té naší, spíše slabý. V Londýně bylo rozhodnuto, že je třeba vytvořit kontakty s Chartou 77 a disidentským světem. A bylo jasné, že jádro úkolu, který jsem dostal, bylo vytvořit lepší síť kontaktů. Na tom jsem pracoval většinu svého času v Praze. Byla to obrovsky zajímavá a ohromě silná zkušenost, která, myslím si, na mně zanechala stopu do konce života.“

„V 80. letech byl počet lidí na britské ambasádě zhruba stejný: bylo jich asi dvacet, dvaadvacet. Ale velká část z těchto lidí v 80. letech byly bezpečnostní složky, komunikační specialisté – protože pro nás bylo velice složité technicky pracovat. Počet lidí, kteří dělali diplomacii, byl velmi malý. Když jsem se v 90. letech vrátil, nepotřebovali jsme mnoho stráží a bezpečnostních složek. Byli jsme schopni pracovat otevřeně a svobodně. A tak jsme měli více diplomatů a stýkali jsme se s širší vrstvou české společnosti.“