František Kinský

„Samozřejmě když otce zavřeli, tak jsme se museli z té vily v Košeci, kde jsme bydleli, což nebyl žádný luxus, byl to prostě dům, museli jsme se do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a opustit okres. Takže matka s malým chlapcem, se mnou, všechno sbalila, naložila do dobytčáku a opustili jsme Slovensko. Kam jinam než do Kostelce nad Orlicí. Dědeček, i když zámek a vše v Kostelci bylo už zabaveno, znárodněno, tak směl ještě ve třech místnostech zámku bydlet. Zbytek zámku se tehdy na krátkou dobu stal zámeckým muzeem. A tam někde se začínají objevovat moje první vzpomínky, protože si doteď úplně přesně pamatuju ten pokoj, kde jsme bydleli, včetně zařízení...“

„Večer 20. srpna jsme tak trochu ‚projásali‘ a ve tři hodiny ráno přijížděl rychlík od Prahy a vraceli se v něm někteří vojáci z opušťáku. Začali se mnou třást a říkali: ‚Vstávej, vstávej, je válka, jsou tady Rusové a Němci.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, co to je za nesmysl, co to meleš, jaký Rusové a Němci?‘ A potácivě jsem vstal z postele a podíval jsem se na nádvoří kasáren, ve kterých jsme bydleli, a tam byly opravdu najeté ruské tanky. My jsme neměli vůbec ani nejmenší tušení, co to je, co to znamená. A tak jsme běželi s člověkem, který tam velel, dodnes si ho pamatuji, byl to četař absolvent Welser, kamarád z Budějovic, běželi jsme na štáb zeptat se, co se děje. A tam nikdo nebyl, tam byl jenom ten prapor, bez něhož je prapor rozpuštěn. A u něj stál ruský voják a už ho hlídal. Tak jsme si říkali: ‚Aha, asi armáda skončila, jdeme domů.‘ A šli jsme zpátky a cestou jsme potkali úplně vyplašeného plukovníka, který byl velitelem toho pluku, který vůbec nevěděl, co se děje, a vypadal s tou brigadýrkou na šikmo docela legračně. A šel zjistit, co se děje.“

„Tehdy se ta výstavba reaktorové haly řídila něčím úplně novým, síťovým grafem. To už se do toho zapojila výpočetní technika. V síťovém grafu je přesně ukázáno, co na co navazuje a jaké jsou časové rezervy. A je prokázáno, že když má projekt více než třicet šest procent činností na kritické cestě, to znamená bez rezerv, tak je stavba nerealizovatelná. A když já jsem z Kovoprojekty odcházel, tak se stále hovořilo o tom, že stavba bude dokončena včas, a přitom jsme měli dvaadevadesát procent veškerých činností na kritické cestě, a stejně jsme se pořád tvářili, že je všechno v pořádku. Takže tam jsem si tehdy užil té radosti vidět socialistické hospodářství v celé jeho nahotě. A bylo mi naprosto jasné, že to je malér jako vrata, a když se bude dělat všechno jako tohle, tak je to celé jen bublina, která musí jednoho dne prasknout. Což se také nakonec stalo.“

„Když se člověk podívá na noční zprávy nebo nemůže spát, protože má nějakou starost, a řekne: odlehčím si, podívám se na něco zajímavého. V noční televizi často vysílají dokumenty, které jsou zajímavé. A omylem zabrousíte do parlamentu. Nevěříte vlastním uším, co si ti lidé mezi sebou říkají. Tomu se říká politická kultura? Z toho se člověku udělá zle. Oni se osobně mezi sebou atakují a urážejí. Dospělí lidé! Kdyby toto měl být někdy můj vzor... zaplať Pán Bůh není, z toho bych se měl učit jednat s lidmi, jednat zdvořile? A tohle jsou lidé, z nichž některé jsem si i sám zvolil? Takže se dostavila určitá deziluze, ale na druhou stranu, když se snažíte, ale přesto přese všechno když se snažíte a děláte poctivě, co můžete, tak odměna přijde. A je příjemná. Jdete v parku, zastavují vás lidé a říkají: Tady je to krásné, to jste udělali báječně. A to je pro mě odměna z nejvyšších. Pak říkám: nemarnil jsem. A to je důležité.“