Milan Kodejš

* 1933

  • „Já jsem to vlastně začal z ničeho, škola na to nebyla, na ty kopie, a literatura o tom taky ne, tak já vlastně jsem se všecko postupně naučil, víte, a to, co se píše, že třeba ta Ďáblova kronika, že to přes noc takhle [vyrobili], ono udělat jeden arch nebo kus toho pergamenu velikosti těch listin je šílená práce, protože psací pergamen se vyrábí tak, že se brousí ta kůže, nejdřív se musí zbavit srsti, že jo, tý škáry a těhletěch věcí a brousí se takzvaným struhem, ten jsem si vyrobil, a je to, jako když se čistily parkety. Víte a taky ten pergamen musí být dokonale udělanej na to psaní, jinak prostě ta kopie by nevznikla.“

  • „A k tomu se mně váže ještě další příhoda, to bylo už teda, ta revoluce už vlastně skončila a v Motole byl sběrnej tábor zajatejch wehrmacht [příslušníků]. A po Plzeňský ulici je vodili, ty zajatý…oni to byli kluci a dědkové, to byla taková sebranka vojáků, chudáků. A přes celou ulici Plzeňskou ty průvody šly nahoru do toho Motola a vedla je naše hrdinná RG, to byla takzvaná Revoluční garda, měli na rukávech takový červený pásky, tam měli RG a byli ozbrojený, ale byli to, který se přidali k tomuhle jenom. A já jsem se šel tam taky podívat, abych viděl jak jdou, kam jdou, a šel jsem na Plzeňskou, kde dřív stávala hospoda Mlynářka, to byla taková slavná hospoda Na mlynářce, tam se baletí, facka přiletí, frajer vodletí, tam prostě košířský frajeři chodili tančit. A tak jsem tam stál a koukal jsem se, jak je vedou nahoru a najednou vždycky koukám, jako že tam v tom davu nějakej se zamotal ten voják a že takhle si ho podávali a na kraj silnice ho položili. Pak teprve jsem viděl a uvědomil si tu hrůzu, že ty hrdinný Revoluční gardy od pasu těma puškama do toho davu stříleli a prostě náhodně si tam zabíjeli, koho mohli. Já vím, že to prostě byli Němci, že byla válka, ale už tenkrát mi tohle připadalo jako zbytečná hrůza.“

  • „A pak další teda obrovskej zážitek byla ta revoluce v pětačtyřicátým, všude se stavěly barikády a přímo u nás před barákem byla postavená obrovská barikáda. Silnice byly ještě dlážděný, takže ta dlažba se vytrhávala, kdejaký krámy, všecko se postavilo tam na ty barikády a po sto metrech, až dolů k Černýmu vrchu, všude byly barikády. A příšerná příhoda byla, táta byl mrtvej, ale u nás v baráku žil nějakej pán, kterej s naší rodinou a s tátou kamarádil. Lojza Náprstek, rozvedej, bezvadnej člověk, matka si ho potom později vzala a byl to takovej hodnej chlap, že nám toho tátu se snažil nahradit. Já jsem měl ještě, když táta zemřel, mně bylo jedenáct, bráchovi tři, no byla to prostě rodinná tragédie. A on byl jedinej z baráku, kterej si opatřil flintu a celou revoluci bojoval a byl na Strahově.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.03.2024

    (audio)
    délka: 02:03:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 14.03.2024

    (audio)
    délka: 01:51:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Štěstí je pocit z dobře vykonané práce

Milan Kodejš, 2024
Milan Kodejš, 2024
zdroj: Post Bellum

Milan Kodejš se narodil 8. ledna 1933 v Praze-Košířích Františku Kodejšovi a Vítězslavě, rozené Petrové, kteří měli knihařskou dílnu a papírnictví. Širší rodina se zabývala podnikáním, prarodiče Kodejšovi provozovali holičství, matka pocházela z rodiny krejčího. Všichni byli aktivními členy košířského Sokola a cvičili i na posledním XI. všesokolském sletu. Otec zemřel nečekaně v roce 1944, matka vedla obchod sama do roku 1948, kdy jej komunisté znárodnili. Milan Kodejš se na konci války stal svědkem budování barikád a projevů násilí vůči německým zajatcům v Košířích. Po ukončení základní školy se vyučil knihařem, pak studoval uměleckou knižní vazbu na střední grafické průmyslové škole. Absolvoval povinnou vojenskou službu v Chebu, kde hrál ligový basketbal. Roku 1956 nastoupil do Státního ústředního archivu, po dvou letech do Památníku národního písemnictví (PNP), jež byl zásadní pro jeho profesní směřování. Začal připravovat literární výstavy v moderním duchu, zabýval se restaurátorstvím, tvorbou kopií cenných listin a typografií. V roce 1962 ho přijali do Svazu českých výtvarných umělců (SČVU), což mu umožnilo pracovat paralelně „na volné noze“. Spolupracoval s mnoha muzejními a kulturními institucemi, vymyslel nové restaurátorské postupy, jeho práce byly prezentovány na světových výstavách v Bruselu a Montrealu. Roku 1980 odešel z PNP a tvořil samostatně až do svých osmdesáti let. V roce 2024 žil v Praze, věnoval se volné grafické tvorbě a byl stále sportovně aktivní.