"Za druhé světové války jsem chodil do Bratislavy do školy. Tehdy se Američané ve čtyřicátém třetím roce vylodili na Sicílii, bombardovali Česko i Slovensko. Když byl poplach, rychle jsme vyběhli ze školy. Když Bratislavu bombardovali, poplach nebyl vyhlášen. Zahoukala siréna, vyběhli jsme ven a bomby padaly. 100 metrů od nás padla bomba, ale nezasáhla nás. Průmyslová škola byla jen 100 metrů od Dunaje u velikého mostu. Dva dny jsme dostali volno a potom jsme museli zase do školy. Bombardovali nás třikrát i na jiných místech. V Bratislavě byla veliká rafinerie benzínu. Jak jsme vyšli ze školy, padla bomba, běželi jsme ven, byly to tři čtyři minuty, benzínka už hořela. Profesorů jsme se ptali a říkali nám, že to je neuvěřitelné. Tehdy tam zahynulo 190 lidí. Měli skvělé zaměřovače, měli dobré letecké snímky a často kroužili nad Bratislavou, pak zaměřili a pálili. Nejvíc lidí zemřelo v benzínce a okolí."
"Po maturitě jsem byl rok zaměstnán u pošty a měl jsem na starosti rozhlasové vysílače. Jeden velký vysílač v Prešově byl rozestavěný a já tam byl jako dozor. Jeden montér, pan Kovář z firmy Rádio Slávia, tam dělal vybavení. Jednoho dne mi říká: ,Pane Kodrík, pojďme se podívat na Duklu.´ Nic tam ale nejezdilo. Zjistili jsme ale, že tam občas jezdí nákladní auto. Po 14 dnech se nám podařilo vyřídit si povolení, že nás tam může nákladní auto vzít. Dostali jsme se do obce Vyšný Komárnik. Našli jsme si tam nocleh, jedni místní nám dovolili přespat. Na druhý den jsme se zeptali, kde probíhaly boje. Všechno bylo zřícené, poničené, děla, tanky, stromy v půlce uřezané. Jak jsme tak šli, byly tam příkopy a v příkopech byly cedule Pozor, zaminováno! Stál tam i ruský tank, k němu jsme se šli podívat a vlezli jsme si dovnitř. Seběhli jsme pak dolů z kopečka, na kterém stál, a příkop pod ním byl plný vody a všude cedule o zaminování. Pomodlili jsme se společně a pánbíček nás uchránil. Místní nám říkali, že zrovna včera měla pohřeb dívka, která pásla krávy a stoupla na nášlapnou minu. Později už se na Duklu jezdilo normálně, vymýšlely se různé legendy. Napsal jsem o tom zprávu, odevzdali ji na poštu a dostal jsem za ni velkou pochvalu."
Julius Kodrík pochází z Bánova u Nových Zámků. Narodil se 7. února 1926 mezi sedm sourozenců. Jeho otec Imrich byl volnomyšlenkář a demokrat, který po konfliktu s farářem vystoupil z katolické církve a dál doma děti vzdělával v náboženství sám. Vštěpoval jim nejen Bibli, ale také základy spiritismu a princip inteligentního vesmíru. Julius Kodrík je proto po celý život věřícím a zároveň praktikujícím spiritistou. Pod označením Spiritista na něj také Státná bezpečnost (StB) vedla od roku 1975 osobní spis, který se zabýval možnými kontakty na Západě, protistátními články a členstvím ve spiritistickém kroužku. V roce 1981 byl spis archivován pro nedostatek důkazů. Vystudoval vysokou školu v Bratislavě, při studiích navštívil Dukelský průsmyk krátce po bojích. Po vysoké škole odešel do Uherského Ostrohu, kde s manželkou bydlel v tchánově fotografickém ateliéru. Odmalička byl také radioamatérem s koncesí, kterou mu ale komunisté odebrali. Stal se leteckým inženýrem v uherskohradištském podniku MESIT, kde jako vedoucí vývoje pracoval až do důchodu. Po celý život byl aktivním členem Sokola, zabývá se astrofyzikou, bylinkářstvím a filozoficko-náboženskými problémy. Jeho manželkou byla medijní kreslířka Vlasta Kodríková.
