Hana Kofránková

„No, tak co mě nenapadlo, než že jsem vykládala, že tatínek doma nadává na komunisty. A co čert nechtěl, jeden z těch chlapečků byl ministerský synek. Rozsvítilo se mu v očích a pravil, že jeho tatínek nechá mého tatínka zavřít, když mu nedám všechny čokoládičky, co dostávám v balíčkách. Tam v tu dobu nebyly návštěvy, to taky nechápu, jestli byla karanténa nebo co. No, prostě měl ode mě všechno. Já ne, že bych se bála, že tátu zavřou, ale bála jsem se nářezu, že jsem zase něco kecala…“

„Je tam jedna věc, která mě trápí dodnes. A když můžu, tak lžu a vymluvím se, ale teď se nevymluvím. Prostě v rádiu nás pozvali na schůzi a pak nám řekli, že všichni souhlasíme s prohlášením z Národního divadla. A tedy, že bych se šla škrtnout, to jsem nešla. No, takže já jsem podepsala antichartu. Nespala jsem kvůli tomu mnoho týdnů a byla jsem upřímně nešťastná, protože to bylo doslova proti mé rodině, že jo. A taky proto jsem potom s takovou vstřícností uvítala Několik vět a podobné radosti. Že jsem měla pocit jistého odčinění. To je opravdu bolavá záležitost.“

„To už byl Láďa mluvčí. A před bytem měli lavičku a na té seděli dva policajti. Tak jsem tam chodila vždycky s kočárem. A – tuhle jsem to někomu vyprávěla – oni nebyli rádi, když byl povyk na celý barák. Tak já vždycky, když jsem viděla, že tam sedí, tak jsem položila ruku do zavinovačky a štípla jsem to mimino. A ona řvala na celý barák a oni to chtěli mít rychle za sebou. Takže takové to: ‚Kde jste zaměstnaná? V rozhlase? A víte, kam to jdete?‘ – ‚Vím, kam jdu, jdu k svojí sestře ukázat jí miminko.‘ A slyšela to moje dcera, teď ve svém věku, a říkala: ‚No jo, tak teď je mi to jasné. Já, proč se mi to děje, já vidím policajta a chce se mi brečet.‘“