Hana Kofránková

„Je tam jedna věc, která mě trápí dodnes. A když můžu, tak lžu a vymluvím se, ale teď se nevymluvím. Prostě v rádiu nás pozvali na schůzi a pak nám řekli, že všichni souhlasíme s prohlášením z Národního divadla. A tedy, že bych se šla škrtnout, to jsem nešla. No, takže já jsem podepsala antichartu. Nespala jsem kvůli tomu mnoho týdnů a byla jsem upřímně nešťastná, protože to bylo doslova proti mé rodině, že jo. A taky proto jsem potom s takovou vstřícností uvítala Několik vět a podobné radosti. Že jsem měla pocit jistého odčinění. To je opravdu bolavá záležitost.“

„To už byl Láďa mluvčí. A před bytem měli lavičku a na té seděli dva policajti. Tak jsem tam chodila vždycky s kočárem. A – tuhle jsem to někomu vyprávěla – oni nebyli rádi, když byl povyk na celý barák. Tak já vždycky, když jsem viděla, že tam sedí, tak jsem položila ruku do zavinovačky a štípla jsem to mimino. A ona řvala na celý barák a oni to chtěli mít rychle za sebou. Takže takové to: ‚Kde jste zaměstnaná? V rozhlase? A víte, kam to jdete?‘ – ‚Vím, kam jdu, jdu k svojí sestře ukázat jí miminko.‘ A slyšela to moje dcera, teď ve svém věku, a říkala: ‚No jo, tak teď je mi to jasné. Já, proč se mi to děje, já vidím policajta a chce se mi brečet.‘“

„Občas bylo ouvej. Já si vzpomínám – to byla taková blbá chvíle – v hudebním studiu 1 byla velká schůze všech rozhlasáků a přišel tam [ředitel rozhlasu] Kvapil a jeho hrozné podržtašky. A začal nás strašit. Že jsou to věci, se kterýma si člověk nemá zahrávat. Že nevíme, co činíme. Že nenazrála doba – no, ta by nenazrála ještě ani teď – a pouštěl nám pásek, na kterém chudáka Hrušínského donutili, aby četl takovým tremolem: ‚Byla by škoda vašich životů.‘ A že to odvysílají, aby varovali mládež, aby nechodila na Václavák. A že je to nerozumné a že je lépe vyčkat a tak. A mě teda obešla hrůza, protože se říkalo, že na Strahově jsou nachystané tanky a podobné zprávy. Tak to mě děsilo, že zneužili toho Hrušínského.“