Josef Kolečko

„[Tak mně řekli], abych se sebral, oblečený jsem byl, a jedem. Nic s sebou. Co jsem měl v kapse, tak jsem musel vyndat. To bylo všechno. Hodí vás do cely a nebaví se s vámi.“

„Jenže přišel květen a spadla klec. 29. května nejenom v Plzni, ale v rámci celých Čech, mimo Moravu, pozatýkali, co se dalo. Poslední zatýkání v Plzni, to jsem se potom v kriminále dozvěděl, bylo v září. To bylo poslední. Tímto způsobem naši mládežnickou organizaci prakticky rozprášili. My jsme byli vyšetřováni v Plzni a někteří v Klatovech. Domažličtí byli vyšetřováni taky v Klatovech a všechno bylo sváženo do Plzně. V Plzni jsme nakonec na samotce byli jeden, ale brzy tam přišli dva [nebo] tří.“

„Bylo rozhodnuto, že poměrně brzy, to znamená u nich v březnu, ale u nás už tak v průběhu dubna, bychom přešli do ilegality a organizovali samostatný odboj proti Němcům. I když samozřejmě bez zkušeností jak jejich, tak nás. Byly stanovené určité trojky, krajská trojka a okresní trojka. A ty okresní trojky byly třeba v jednom okrese i tři nebo čtyři. Byly samostatné tím, aby byly napojeny na někoho z kraje a mnohdy se ani vzájemně neznaly.“

„To byl mládenec, který mě v mých takových patnácti letech přivedl do sociální demokracie mládeže. V Třemošné sociální demokracie – a vůbec na Plzeňsku – byla velmi silná. To byla nejsilnější strana v republice a v Plzeňském kraji zvláště. Měla starostu města - u nás byl starosta sociální demokrat po válce i celou dobu první republiky. S tím [Rudolfem Nováčkem] jsem ve vlaku debatoval a samozřejmě mě přivedl do takové situace, že jsem se v šestnácti letech stal členem okresního výboru Sociálnědemokratické mládeže.“

„Když nás dopravili do Bambergu, tak automaticky všichni, kteří jsme dostali čtyři roky – a bylo nás několik – když dostal tři a půl, tak už ne, ale když dostal čtyři roky, tak šel půl roku na samotku. Ta byla tvrdá. Tam se páraly šaty padlých vojáků, co zemřeli v nemocnicích. Tak to z nich stáhli, projeli je nějakým čištěním a [měly se] rozdělovat potrhané a zvlášť nepotrhané díly, aby je mohli sešívat a případně třídit a zahazovat. To bylo blbé. Když nás pustili po půl roce, nesměl přijít ani dopis, akorát jeden, že jsme v Bambergu, a nic více. Nesměli jsme ani psát, ani přijímat žádný dopis.“

„Když jsem přijel do Buchenwaldu, tak tam byli lidi, kteří mě znali, kamarádi moji. Zjistili, že jsem tam, že jsem přišel s Vencou Kočou - týden nebo čtrnáct dní přede mnou jel Venca Koča a potom já - a dali tam zprávu. Přišel jsem já, vybírali se řemeslníci, přišel ke mně chlap a říká - já ho jakživ neviděl, byl to Plzeňák, Jirka Žák, byl tam na pracáku a ten pracák tam byl velmi důležitý, to byl jeden z hlavních, ty rozhodovaly, kam kdo půjde - „Hele, copak jsi dělal?“- „Ve Škodovce.“- „Ne, jsi štubák. K žádnému řemeslu se nehlaš, jsi štubák.“