Augustin Konečný

„My jsme pracovali v obci Russko-Vysockoje, kousek od současného Petrohradu, asi 40 kilometrů. Seznámili jsme se s tím prostředím a potom jsme cestovali po celé té ohromné zemi. Musím říct, když bych vzpomněl Jana Palacha, tak on byl velmi houževnatý kluk a trochu takový zamyšlený mi připadal, nebo si to tak ve vzpomínkách beru. Ale projevil i velké organizační schopnosti. My jsme jeli do toho Ruska, nebo Sovětského svazu pár dní po zveřejnění manifestu Dva tisíce slov, po kterém vrcholila agresivní rétorika členů Varšavské smlouvy proti Československu. Takže v této situaci, koncem června, začátkem července [1968], už přesně nevím, jsme odjížděli přes Varšavu, a protože jsme měli zpoždění rychlíkem z Prahy, tak ten rychlík, který měl navazovat směr město Grodno, nyní v Bělorusku, tak jsme nestihli. A on ten Jan jako vedoucí skupiny – nebyly žádné mobily, pokud by chtěl telefonovat, tak by musel jít prosit na poštu, přeorganizoval, že nám ty jízdenky dali i na ten náhradní rychlík. Celou noc jsme strávili na nádraží na Varšavě. A potom, když jsme přecházeli hranici, tak to zase zajistil. Tam byl těžkej chaos, spřátelené země, to si člověk uvědomil – tam těm Polákům, kteří jeli do Ruska, tak orazítkovávali i boty nějakými čísly, aby se s tím vrátili zpátky. Tak zajistil, že nás vzali do nějakého rychlíku, který nás zavezl až do toho Leningradu. No a tam jsme pobyli hodně, ukázali nám všechno možné a pracovali jsme v obci, která byla asi 40 kilometrů od toho Leningradu. On byl vedoucím skupiny a asi po měsíci práce – tam jsme stavěli drůbežárnu – tak jsme vyrazili na cestu po celém tom území. Jeli jsme do Moskvy, tam jsme jeli asi tři dny, potom do Gruzie do Tbilisi, tam [jsme jeli] myslím taky tři [dny], potom do Batumi, to je na pobřeží Černého moře, asi dva [dny], pak lodí přes Jaltu, tam byla zastávka do Oděsy a přes Lvov, tam už jsme viděli ty vagony, kde byly naloženy tanky nebo obrněné transportéry. Pár dní před 21. srpnem, asi čtyři dny předtím, jsme se vraceli domů. Já jsem jako Moravák vystupoval z toho rychlíku Moskva-Praha v Olomouci a tehdy jsem Palacha viděl naposledy.“

„Studentský časopis Ekonom podléhal cenzuře, ale ta cenzura už byla bezzubá. Vím, že jsme tam měli fascikl věcí, o kterých se nesmí psát. Například, co mi utkvělo: systém požárního zabezpečení Pražského hradu [smích]. To si pamatuju doteď. Byl to výčet všeho možného, ale to se nás netýkalo, my jsme psali o politice. Teď [v únoru 2023] se připravuje inaugurace nového prezidenta, a já si pamatuju, že když byla inaugurace prezidenta Ludvíka Svobody, byli jsme na nádvoří Pražského hradu se na to podívat. Ta naše skupina byla spíš v tom levicovějším spektru těch názorů. Rozhodně mi to konvenovalo, ten socialismus s lidskou tváří, jak se říkalo, protože to po té šedi předtím bylo všechno úplně rozkvetlé všechno. Přeneseně i fyzicky, a to na jaře šedesát osm.“

„Vnímal jsem tu dobu nejen prostřednictvím diskuzí, ale i četbou a poslechem rádia. U nás jel věčně československý rozhlas, který byl přepínán na Svobodnou Evropu. Já jsem to vnímal velice normálně, bych řekl. A v tom roce 1956, to mi bylo osm let, jsem dobře rozlišoval, že v československém rozhlase hlásili, že na základě požadavku Maďarské republiky – možná už lidové, tehdy – byla potlačena kontrarevoluce. To hlásil československý rozhlas. A na Svobodné Evropě, to říkám jako ilustraci, to bylo formou, že sovětské tanky rozstřílely naděje maďarského národa. Čili to jsem dobře vnímal a myslím, že jsem se v tom vyznal.“