„Chcete-li vědět, proč věřím v Boha, tak vám řeknu svoji definici. Bůh, svrchovaná síla vesmírného dění, veškerého bytí tady na zemi, kterého jsme zvyklí Bohem zvát, kterého však nikdy nebudeme schopni zcela poznat. Tento Bůh nám část své síly do těla vložil, když nás na této planetě stvořil. Aby ji člověk dobře využíval, tak mu k tomu rozum dal. A to má mít každý z nás.
Kdo však není schopen tuto sílu správně využít, ten připraven musí být, že nastat může doba kritická, kdy stihnout ho může újma duševní či fyzická. Řekněte mi teď, proč nemám věřit v Boha. Ta svrchovaná síla vesmírného dění, ta tu existuje, to ví každý. To je náš Bůh. Ten pověřil Krista Pána, aby nás naučil, jak máme podle jeho příkazů žít, abychom žili dobře. Abychom nedělali druhému to, co nechceme, aby druhý dělal nám. To vše uznávám. Nevím, proč bych neměl.“
„Nebyl jsem žádný velký agent, byl jsem takový obyčejný pěšák. Žádný velitel. Sám jsem dělal tu práci. Zcestoval jsem Kruppovy závody, sám jsem dělal rešerše. Měli jsme tam lidi, kteří nám dodávali zprávy, když tam stavěli tanky s novými děly. Ještě za rakouské okupace jsem odtamtud dodával zprávy.“
„Dozvěděli jsme se, že Rusové zatýkají všechny, co bojovali u Poláků. Schovali jsme to (dokumenty), aby nevěděli, kdo jsme. Domluvili jsme se, jak vypovídat, dozvěděli jsme se, jak to Rusové dělají. Když vás někde chytli, tak řekli: ,Ukaž ruce.‘ A ptali se, kdo jste povoláním. Tak jsme si řekli, jak se máme chovat. Kdyby nás Rusové oslovili, tak podle toho, jak kdo měl ruce upracované, měli lidé vypovídat. Ti, kdo je neměli upracované, museli říct, že studovali.“
„Řekli nám: ,Půjdete podle drátů.‘ Šli tam naši, co kladli dráty pro telefon. Šli jsme podle drátů, až jsme tam viděli ležet špulku drátů na zemi, a nikdo tam nebyl. Teď jsme si prohlíželi okolí a zjistili, že jsou tam miny. Tak to je blbý. … Byla tam taková bystřina a jeden z nás šel přes vodu, právě aby se vyhnul minám. Šlápl na minu a utrhlo mu to tam chodidlo. Padl akorát na břeh, že měl jednu ruku a hlavu na břehu, tělo bylo ve vodě.
Kdo má odvahu tam jít mu pomoct? Nikdo se k tomu neměl. Já jsem byl k tomu vyškolený. … Tak jsem šel a vytáhl jsem ho ven. Naštěstí nacisté výjimečně přestali střílet. Aspoň na mne nestříleli. Vytáhl jsem ho ven, vzali jsme pláštěnky a odnesli ho do vedlejší vesnice, kde jsme měli naši ambulanci. Obvázal jsem mu nohu, šlachu jsem mu přivázal. Chodidlo mu volně viselo na šlachách. Odvezli jsme ho na ošetřovnu, tam mu tu nohu uřízli. Dělalo se to tam dost radikálně.“
„Byl jsem jediný, který dělal, když něco přišlo. (Tj. ošetřoval - pozn. aut.) Nejdřív jsem mu nohu obvázal, aby to krylo Achillovu patu a dál nekrvácelo. Pak jsem vzal druhou. Dlahy však jeden člověk nemůže dělat sám. Musí to být dva lidé. Ta noha se úplně obrací. Šel jsem tak honem zpátky, kdo by mi šel pomoct držet nohu. Bylo nás asi sedm. Nikomu se nechtělo, že se na to nemůže dívat. Nakonec jeden hromotluk se odhodlal a říká, že půjde se mnou. ‚Tak já jdu s vámi, i když jsem to nikdy nedělal.‘ … Naštěstí jsme našli nějaké úzké prkýnka, on mi ji držel a svázali jsme ji. Víte, že on se dal do pláče, když to všechno viděl. Takové chlapisko se nakonec rozplakal. Takové případy se vám stanou. Odvezli jsme ho do ambulance vedle do vesnice.“
„Nevím, jestli ty řeči byly pravé, nebo ne. Ve zpravodajství nikdy nevíte, jestli mluví pravdu, nebo jestli předstírá. Tenkrát se pracovalo jinak než dnes. Taková BIS, to jsou poserové. Oni ani nevědí, co je jejich povinnost, co je důležité. Když k nim přijdete s něčím důležitým, oni ani nevědí, jestli je to důležité. My jsme tady jen pro ochranu vlády, to mi jednou řekl jeden činovník. Nikdy jsem o těchto věcech nemluvil ani před manželkou. Jsem zvyklý si nechávat tyto věci pro sebe.“
Emanuel Kop se narodil v roce 1913 ve Vídni v české rodině. Jeho otec byl velmi aktivní v krajanských spolcích, zejména v tělovýchovné jednotě Orel a dalších, katolicky orientovaných spolcích. Náčelník v místní orelské jednotě měl kontakty na československou rozvědku a mladého českého vlastence Emanuela přivedl již před válkou ke spolupráci s československou rozvědkou. Po okupaci Rakouska uprchl do Prahy a následně do Polska. Z Varšavy uprchl s menší skupinkou Čechoslováků jedním z posledních vlaků směrem na východ. Byli zadrženi Sověty, pan Kop ze strachu, že bude poslán do gulagu, uprchl do litevského Kaunasu. Byl krátce vězněn Sověty i nacisty, skrýval se u příbuzných své manželky, se kterou se v Litvě oženil. V Kaunasu žil až do roku 1944, kdy se přihlásil do československé armády. Na Dukle sloužil u ženijní jednotky, na sklonku války byl účetním na velitelství.
