Jiří Kovtan

„Před Bílou Církví je vesnice Rudá. Bylo to už na podzim 1943, bylo počasí pod mrakem, veliká mlha jako hrom a my jsme nastupovali na tu vesničku. Když tu koukáme, že mezi námi jsou němečtí vojáci. Tak jsme to bajonety propichovali a stříleli, oni řvali a šlo se dál.“

„Když se naše jednotka začala formovat v Buzuluku, tak přišel rozkaz z Moskvy, aby nás, kteří jsme zůstali naživu, sebrali a převezli do Magadanu. Ale nás - asi deset chlapů, kteří jsme nebyli odsouzeni za nelegální přechod hranice, ale za to, že jsme byli více kulturní, měli maturity a tak dále - tam nechali. Toho se Sověti strašně báli. Já jsem dostal paragraf 103 a dali mně pět let. Ostatní měli paragraf 80 a dostali tři roky. A já tam musel zůstat i dále.“

„Já už byl tenkrát desátníkem. A Svoboda ukázal na mě, tak jsem řekl: ,Já jsem ale taky raněný, pane generále.‘ Tak chtěl odejít, ale já mu povídám: ,Dejte mně auto a řidiče, já budu na Duklu vozit materiál a zpátky raněné.‘“

„Ti naši chlapi byli už v Magadaně a my jsme zůstavali s pár ostatními tam (v Susumanu), poněvadž jsme měli vyšší tresty. Tak jsem napsal tomu vedoucímu NKVD Drapkinovi do Magadanu, že jsme taky českoslovenští občané a chceme také do Československé armády. Tak okamžitě přišel rozkaz a převezli nás do Magadanu k ostatním. Nás deset bylo tak vysílených, že jsme měli pětačtyřicet, padesát kilo, zatímco předtím jsme vážili osmdesát, tak jako vážím dneska.“