Eva Krabcová

„Já jsem dostala takový deštníček od někoho, byl hnědý s pruhy, už byl asi hodně opotřebovaný; byl dětský a já jsem z něho měla děsnou radost. A ono právě pršelo. Ten vizovický dům měl takový příchod dvorem, kde hned vedle zas stál dům. Tam byly dva okapy, vedle sebe, což mně dělalo velkou radost, protože tam byla voda a já jsem měla nový deštník, to bylo úžasné. Takže to jsem měla velkou radost z toho deštníku. Vstupovalo se do takového betonového koridoru toho dvoru velkou šedou branou – to jsou právě ty detaily, co si člověk pamatuje. Ta brána byla šedá, měla malou branku. A ta branka se najednou otevřela a teď jsem uviděla maminku, kterou jsem tak dlouho neviděla. Tak jsem k ní letěla, teďka všichni brečeli, smáli se a tak. Já jsem byla z toho celá úplně vykulená. A najednou šel tam jakýsi pán za tou maminkou a měl knírek. A toho jsem ale neznala. A to byl tatínek. A pořád říkal: ‚Já jsem tvůj tatínek,‘ ale to už jsem ho nepoznala. No tak potom jsem mu dala takovou zkušební otázku – co dělal, když jsem snědla první polívku. A tak on musel odpovědět správně, že šel se mnou do vedlejšího pokoje, vzal mě na ramena a volal: ‚Královna!’ Tak to byl teprve moment, kdy jsem to uvěřila.”

„Já si pamatuju, že jsem chodila k té tetě do té nemocnice a vždycky jsem si k ní lehala do postele. Protože ona ve dne nesměla vstát, ani na záchod třeba nesměla chodit. Protože ona byla údajně nechodící. Ona se směla procházet pouze v noci, opatrně, aby ji ani sestry neviděly. Takže jsem si vždycky lehala… takovou dírou v plotě jsem tam chodila a lehala jsem si k ní do postele a tam jsme si vždycky povídaly.”