Rosemarie Kraus

"My děti jsme přeci také rostly. Naše chodidla rostla. A my se musely tlačit do těsných bot, chápete? A proto jsem už jako dítě, protože jsme neměli žádné boty a museli si tři roky nazouvat ty stejné, měla úplně zmrzačenou nohu a mám teď velké potíže s chůzí. Můj tatínek mi potom musel v Bavorsku, když už zase směl dělat boty, jednu botu prostě tvarovat jinak."

"A pak jsme jeli do tábora ve Všebořicích. Vyprávěl mi to potom bratranec, který je o deset let starší než já. Byli jsme tam osm dní bez jakéhokoli jídla nebo pití. Babička pořád chodila okolo plotu a koukala, jestli někdo něco přes plot nehodí, ale nikdo nic přes plot házet nemohl, protože jak víte, byli sledováni. Bratranec říkal, že lidé jedli žížaly z košů, takový měli hlad. Na to se ale osobně nepamatuju. Já vím jenom, že jsme byli v takovém velkém prostoru a tam ležela na zemi spousta kusů oblečení. Já měla dřevěného andělíčka, který mi visel nad postelí, a toho mi chtěli vzít. Nádherného andělíčka ze dřeva. A já ještě vidím, jak ten anděl ležel nahoře na tom prádle. Moje maminka ty lidi snažně prosila, aby mi přeci toho andělíčka vrátili, a oni to nakonec udělali. A tak ještě dnes visí nad mojí postelí!"

"My jsme potom mohli kvůli těm dvěma dětem mé tety, která byla zavřená na Skřivánčím poli, ještě zůstat v Chlumci, mnozí museli pryč hned v roce 1945. Hraběcí pár von Westphalen s jejich dětmi, ti museli hned pryč. Měli v Chlumci nádherný zámek, ale museli hned přes kopec s ručním vozíkem nahoru. Oni ještě pořád přijíždějí do Chlumce, jednou do roka. My jsme směli ještě zůstat, ale museli jsme potom od tety pěšky dolů k nákladnímu autu, ke kostelu, to se jde jen dolů takovou zatáčkou, „drehe“ jsme říkali doma nářečím. A u kostela stálo otevřené nákladní auto, jaká dřív bývala, vzadu všechno otevřené. Naši mě vyzdvihli nahoru, já měla u sebe ruksak a vtom z něj vykoukla moje panenka. Ostatní jsme museli nechat doma, všechny hračky. A já se dobře pamatuju, že naproti tomu místu stál selský dvůr mé pratety. Tam dole stála spousta lidí, moji známí a vzdálení příbuzní, kteří ještě nebyli vysídleni, a všichni plakali. A jedna dobrá Češka, která už ten selský dvůr převzala, ta nám nahoru podala láhev mléka."