Rosemarie Kraus

* 1941

  • "Když mám být upřímná, mám tu sice dva domy, měli jsme velký statek, dokud můj syn neonemocněl, ale doma se cítím v Česku. Moje děti vždycky říkají: „Maminko, tam je z tebe jiný člověk.“ Ačkoli v Chlumci mě to hodně, hodně bolí. Já už ani nechodím nahoru k tomu domu, kde jsem kdysi bydlela. Projedu nanejvýš okolo autem, nahoru ke starému nádraží, tam se zastavil čas. Není tam sice už napsáno Kulm, ale Chlumec. A co mě ještě velice, velice trápí, je hrob otce Antonína Dvořáka. Hrob na tom sice není tak, jako před revolucí, v prospektech stojí, že se o něj stará obec Velvary, ale… I minule jsme tam vytrhávali plevel. Kdyby to byl hrob Mozartovy matky, tak by o něj lidé pečovali. Ale myslím, že tam nikdo nechodí."

  • "My děti jsme přeci také rostly. Naše chodidla rostla. A my se musely tlačit do těsných bot, chápete? A proto jsem už jako dítě, protože jsme neměli žádné boty a museli si tři roky nazouvat ty stejné, měla úplně zmrzačenou nohu a mám teď velké potíže s chůzí. Můj tatínek mi potom musel v Bavorsku, když už zase směl dělat boty, jednu botu prostě tvarovat jinak."

  • "A pak jsme jeli do tábora ve Všebořicích. Vyprávěl mi to potom bratranec, který je o deset let starší než já. Byli jsme tam osm dní bez jakéhokoli jídla nebo pití. Babička pořád chodila okolo plotu a koukala, jestli někdo něco přes plot nehodí, ale nikdo nic přes plot házet nemohl, protože jak víte, byli sledováni. Bratranec říkal, že lidé jedli žížaly z košů, takový měli hlad. Na to se ale osobně nepamatuju. Já vím jenom, že jsme byli v takovém velkém prostoru a tam ležela na zemi spousta kusů oblečení. Já měla dřevěného andělíčka, který mi visel nad postelí, a toho mi chtěli vzít. Nádherného andělíčka ze dřeva. A já ještě vidím, jak ten anděl ležel nahoře na tom prádle. Moje maminka ty lidi snažně prosila, aby mi přeci toho andělíčka vrátili, a oni to nakonec udělali. A tak ještě dnes visí nad mojí postelí!"

  • "My jsme potom mohli kvůli těm dvěma dětem mé tety, která byla zavřená na Skřivánčím poli, ještě zůstat v Chlumci, mnozí museli pryč hned v roce 1945. Hraběcí pár von Westphalen s jejich dětmi, ti museli hned pryč. Měli v Chlumci nádherný zámek, ale museli hned přes kopec s ručním vozíkem nahoru. Oni ještě pořád přijíždějí do Chlumce, jednou do roka. My jsme směli ještě zůstat, ale museli jsme potom od tety pěšky dolů k nákladnímu autu, ke kostelu, to se jde jen dolů takovou zatáčkou, „drehe“ jsme říkali doma nářečím. A u kostela stálo otevřené nákladní auto, jaká dřív bývala, vzadu všechno otevřené. Naši mě vyzdvihli nahoru, já měla u sebe ruksak a vtom z něj vykoukla moje panenka. Ostatní jsme museli nechat doma, všechny hračky. A já se dobře pamatuju, že naproti tomu místu stál selský dvůr mé pratety. Tam dole stála spousta lidí, moji známí a vzdálení příbuzní, kteří ještě nebyli vysídleni, a všichni plakali. A jedna dobrá Češka, která už ten selský dvůr převzala, ta nám nahoru podala láhev mléka."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weidenberg, SRN, 27.05.2019

    (audio)
    délka: 01:19:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
  • 2

    Pegnitz, SRN, 13.07.2020

    (audio)
    délka: 01:13:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako příbuzná Antonína Dvořáka se i po odsunu do Čech vracím hrát na varhany

Rosemarie in ihrer Kindheit vor der Vertreibung aus ihrer Heimat Chlumec
Rosemarie in ihrer Kindheit vor der Vertreibung aus ihrer Heimat Chlumec
zdroj: archiv Rosemarie Kraus

Rosemarie Kraus, rozená Dvořák, se narodila 12. listopadu 1941 v obci Chlumec u Ústí nad Labem, tehdy Kulm. Pochází z hudební rodiny, praděda František Dvořák byl bratrem slavného skladatele Antonína, oženil se s Němkou, která se po jeho předčasné smrti vrátila na rodné Ústecko. Její dědeček a skladatelův synovec František, který ještě mluvil česky, vedl v Chlumci orchestr, strýc hrál na varhany. V rodině se ale jinak mluvilo německy, chlumeckým dialektem. Otec Josef v roce 1943 narukoval, z války se již nevrátil, padl do amerického zajetí a usídlil se v Bavorsku. Rodina paní Rosemarie byla nejprve v květnu 1945 vyvlastněna, následně v srpnu 1947 odsunuta do tehdejší sovětské zóny Německa, s osmidenním pobytem o hladu a žízni v táboře v ústeckých Všebořicích. Dědeček, který se mohl odsunu (nikoli ale vyvlastnění) vyhnout, raději zůstal s rodinou. Dětským vzpomínkám paní Rosemarie na tyto události dominují obrazy hraček (panenka, andělíček), které si odvážela ze svého domova, a potom trvalé následky v podobě zdeformovaných chodidel, které jí kvůli neměněným těsným botám nemohly řádně růst. Po několikaměsíčním pobytu v sovětské zóně získala matka pro sebe a Rosemarii povolení vycestovat do Západního Německa za otcem, prarodiče mohli následovat až v roce 1949. Paní Rosemarie vystudovala v Bavorsku hru na varhany u řádových sester sv. Kříže ve Wernecku, původem z kláštera v Chebu. Po smrti matky ve studiu na vysoké škole nepokračovala, pečovala o dědečka do jeho smrti v roce 1965 a pracovala jako daňová poradkyně. V osmdesátých letech pomáhala v Německu šířit petici za propuštění Václava Havla z vězení, iniciovanou Internationale Gesellschaft für Menschenrechte. Dodnes hraje v kostelech, od roku 1984 navštěvuje a hraje i v českých kostelech. Stav tamních varhan jí trápí. Každým rokem se účastní poutě v rodném Chlumci, snaží se přispět i na obnovu varhan v nedalekém Bohosudově.