Ing. Jiří Kubík

* 1941

  • „Protože tam byli myslím i mrtví. Pozor, to já teď přesně nevím, ale vím, že jeden ležel v krvi. To je pravda. Ti chlapi se porvali. Policie tam zrovna nebyla, tak prostě ho napálili do krku a krve... Nikdo si ho nevšiml, tam bylo vězňů... Letěl jsem okamžitě pro sanitu za ředitelem. Takže ho odvezli a pak už byl celkem normální, ale byl hodně dlouho pod kyslíkem. A primář – když mě tam praštil jeden vězeň blázen do ucha, chtěl mě zabít, protože to jsou smrtelné rány, to mi řekla policie, a proto dodneška špatně slyším – tak říkal, že už skutečně to bude hlásit na ministerstvo, jestli tam budou ještě nějaké takové těžké případy. Slyšel jsem, že tam byli i mrtví, že se pomlátili chlapi.“ – „A proč vás napadl ten vězeň? Nebo o co tam šlo?“ – „Protože měl vztek, že jsem svědek. Říkal mi: ‚Kubíku, já tě zabiju.‘ Ale já jsem to vůbec od něj nebral vážně. A najednou se na mě vrhnul, a kdybych se nebránil, tak to bylo dobrý, ale on dostal ještě větší vztek. A to jsou smrtelné rány, tady na ucho dlaní. Takže jsem jenom [slyšel] zvonění a po nějaké době se to srovnávalo a srovnávalo.“

  • „Nějaká nadporučice nás přijímala. Já se pořád blbě usmíval, ale ne že bych se jí smál. A ona viděla, že to neberu nějak vážně, a říkala a koukala hlavně na mě, protože nás tam bylo několik, těch vězňů. To byli takoví ti jiní – hlavně zloději a tihleti. Říkala, a to je nezapomenutelné: ‚V našem ústavě se vám nebude líbit vůbec nic. Kdyby se vám náhodou něco líbilo, tak je to důkaz naší špatné policejní práce.‘ A já jsem se přestal usmívat. Protože tam když jste pustil vodu a chtěl se napít, tak byla kontaminovaná. Když jste se šel koupat, tak mezi vámi byly sračky, že to nebylo utento… Asi to bylo odněkud nařízené, abychom si to užili, jak to říkala. Když jsme se chtěli něčeho najíst ještě mimo to nebo [napít] čaj, tak se člověk podělal a bylo. Ale já jsem si na to tak zvykl, že mně to vůbec nevadilo."

  • „Pan prokurátor, když mě zatýkal, tak říkal: ‚No koukejte. Chcete dál pokračovat, nebo nechcete? Když budete dál mluvit, tak vás zavřu, a když řeknete, že toho necháte, tak vás pouštím.‘ On to řekl vznosněji než já. No a já říkám: ‚Samozřejmě, pane prokurátore, že budu dál kázat.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 02.05.2023

    (audio)
    délka: 58:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

U soudu jsem prokurátorovi řekl, že stejně budu kázat dál i po propuštění

Pamětník jako mladý chlapec, přibližně přelom 50. a 60. let
Pamětník jako mladý chlapec, přibližně přelom 50. a 60. let
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Kubík se narodil 10. listopadu 1941 v Praze jako starší ze dvou synů. Rok po jeho narození se rodina přestěhovala do Ostravy, kde otec začal pracovat jako chemik. Po konci druhé světové války získali pamětníkovi rodiče velký byt v Ústí nad Labem, kam se jako noví osídlenci pohraničí přestěhovali. Pamětníkův otec zde pokračoval ve své profesi, tentokrát v ústecké chemičce. Jiří Kubík tu navštěvoval základní školu a poté nastoupil na střední průmyslovou školu, kterou zakončil maturitou. Na doporučení svého otce začal studovat anorganickou chemii a v roce 1964 zakončil studium získáním titulu inženýr. Ihned poté nastoupil jako chemik v ústecké chemičce, kde pracoval až do roku 1981. Právě zde se poprvé kolem roku 1966 seznámil s učením svědků Jehovových a rozhodl se rozšířit řady tohoto společenství. Pravidelně se účastnil tajných setkání, která se pořádala v soukromých bytech, a věnoval se misijní a kazatelské činnosti. Od roku 1983 ho aktivně sledovala Státní bezpečnost v rámci akce „Pošťák“ a následně ho v dubnu téhož roku zatkli a převezli do vazební věznice v Litoměřicích. Po absolvování několika výslechů byl nakonec odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem k třinácti měsícům nepodmíněně. Svůj trest si odpykával v I. nápravné výchovné skupině ve věznici v Oráčově. Zde musel s ostatními odsouzenými pravidelně pracovat na stavbě železniční tratě mezi Rakovníkem a Louny. Po odpykání trestu zůstal pod dohledem Státní bezpečnosti, ale i přesto se naplno věnoval kazatelské činnosti. Po sametové revoluci se dočkal plné rehabilitace. Dnes žije Jiří Kubík v Ústí nad Labem a stále studuje náboženské texty a provádí kazatelskou a misijní činnost v církvi svědků Jehovových.