JUDr. Pavel Kučera

* 1940  †︎ 2019

  • „Souzení bylo hrozně pěkné. Protože před vámi stál člověk, který byl v úzkých a byl ve vašich rukou. Ale to nemělo vést – a taky nevedlo – ke zneužívání. Já jsem se třeba už v advokacii naučil vyslýchat, při vstupním setkání s klientem bylo dobré se dozvědět všechno – aby později nemohl říkat: To jsem vám, pane doktore, neřekl. Bylo to ve vašem vlastním zájmu. Naučil jsem se protokolovat, a to jsem bohatě využíval potom při souzení. Zkušený soudce (a já jsem byl zkušený poměrně rychle, když započtu i praxi z advokacie) pozná, kdo mu lže, nepotřebuju na to znalecké posudky. Samozřejmě na profesionálním lháři to nepoznáte, ale když se před soudní stolici dostane prvovyslýchaný nebo třeba svědek, který přijde ‚pomoct‘, s jasným vědomím, že bude lhát – každý obratný soudce z něj tu pravdu vydoluje. Nejde jen o to, že je poučen sankcí křivé výpovědi, ale i o to, jak se chová, jak se tváří... Je to práce s lidmi. Je něco jiného paragraf napsat, od toho je moc zákonodárná. A úplně něco jiného je ten paragraf na konkrétním člověku aplikovat, protože to vás potom provází celý život. Toho člověka potom, co provedete hlavní líčení, nezajímají nějaké paragrafy, nějaký zákonodárný sbor. On chce něco slyšet – a vy mu to musíte říct z očí do očí. Policajt mu řekne: ‚Povídejte, povídejte, on vám to soud potom nějak vytmaví‘, i ten prokurátor je nakonec jenom strana řízení, ale ten, kdo řekne: ‚Vstaňte, poslyšte rozsudek jménem repliky‘, a do očí mu musí říct: ‚Jste vrah, jste lupič, jste násilník, jste podvodník‘, je soudce. A to je síla. K tomu člověk musí mít na jedné straně výbavu a na druhé straně oporu v dokazování, které předtím provedl, že tím výrokem tomu člověku neubližuje.“

  • „Jako jediný z advokátní kanceláře jsem byl Kladeňák. Nad ránem 21. srpna [1968] mě vzbudil otec, že nad námi, nad Kladnem, nalétávají letadla, která přistávala v Ruzyni. Pro mého otce to znamenalo rozchod se stranou, ale opravdu rozchod. Ráno jsem nevěděl, co mám dělat. V Kladně tentokrát ruské tanky nejezdily, omezilo se to na obsazené letiště. Nenapadlo mě nic lepšího než jít do práce, do advokátní poradny, kde byly jen písařky, které brečely. Někdy v odpoledních hodinách přišel jediný advokát z Prahy – pěšky. Narazil tam jen na mě, na koncipienta, a považoval za svou povinnost mi něco říct, tak mi řekl tato vzácná slova: ‚Pane kolego, nebojte se, nic se neděje. Já jsem hájil za všech režimů.‘“

  • „Tenkrát byla potřeba, aby se studující inteligence sblížila s dělnictvem, takzvaná výrobní praxe. My jsme byli první semestr v Hrádku nad Nisou v továrně SVA, Státní výroba autodílů, brousil jsem tam ventily. Bylo to rok před námi a pak ještě rok po nás, pak to zrušili, protože nikdo nezasekl takový klín mezi dělnictvo a inteligenci jako tahle výrobní praxe. Nás tam nesnášeli, nesnášeli, nesnášeli – protože jsme byli namyšlení, přiopilí frackové, kteří nemyslí na nic jiného než na ženské a na chlast.“ – „A to se celý první semestr neučilo?“ – „Ne. Řádně se učilo až od druhého semestru, na právnické fakultě. Mladí muži bydleli půl roku přímo v areálu té továrny, studentky bydlely ve Václavicích, asi pět kilometrů od Hrádku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.07.2019

    (audio)
    délka: 02:07:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Soudcovství je práce s lidmi

Pavel Kučera se narodil 11. února 1940 v Kladně jako jediné dítě Heleny a Antonína Kučerových. Poměrně klidný průběh jeho dětství nebyl zásadně narušen koncem války ani komunistickým převratem v únoru 1948. Po maturitě v roce 1957 nastoupil ke studiu na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Protože měl problémy s matematikou a celkově nebyl ještě zcela zralý na uvolněný univerzitní režim, po dvou letech studium na VŠE opustil a narukoval na povinnou vojenskou službu k radiotechnickému vojsku ve středočeské Dobříši. Ještě během vojny se také znovu přihlásil ke studiu, tentokrát na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V srpnu 1967 nastoupil jako advokátní koncipient do kladenské kanceláře. Nebyl členem KSČ, společenské uvolnění během Pražského jara 1968 vnímal s nadšením a po invazi vojsk Varšavské smlouvy zvažoval emigraci. V roce 1972 se stal trestním soudcem u Okresního soudu v Kladně, v roce 1977 přešel ke Krajskému soudu v Praze. Po sametové revoluci pracoval jako zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1991 byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu ČSFR, po vzniku samostatné ČR pak místopředsedou Nejvyššího soudu ČR. Z justice odešel v roce 2010 v souvislosti s údajným ovlivňováním kauzy tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, obviněného z braní úplatku, vrátil se k advokacii. Zemřel 23. července 2019.