Zdeněk Kuchta

„Najednou přišlo jaro 1969 a už začali vystrkovat růžky ti, kteří dělali v padesátých letech zlo. A jednoho dne, bylo to tuším v březnu, jsem učil a na dveře zaklepal ředitel: 'Soudruhu učiteli' – tenkrát se říkalo 'soudruh učitel' – 'prosím tě, vezmi si své věci a pojď se mnou.' Když jsem vyšel ze třídy, ředitel mi řekl, že přijeli nějací soudruzi a že musím jet s nimi. Šel jsem před školu, tam stálo auto, v autě šofér a dva lidé, které jsem neznal. Sedl jsem do auta a začali jsme mluvit. Řekli, že neví, kam jedeme. Ještě jsme jeli do Studénky a tam jsme někoho přibrali. Skončili jsme v Bílovci na radnici a tam zasedala prověrková komise. Čekal jsem nějakou dobu, a když jsem přišel na řadu, jeden člověk vytáhl štos s mými novinovými články, všechny s datem. Někdo to tedy od počátku sledoval. Byly tam i poznámky. Abych to zestručnil, bylo mi řečeno, že jsem zklamal a že takoví lidé jako já si nezaslouží, aby vychovávali mládež, protože by ji morálně naprosto kazili. Proto se strana rozhodla mě ze svých řad vyloučit. Pochopitelně jsem se bránil, ale nemělo to žádný smysl. Skončilo to tedy tak, že mě z rodné strany vyloučili. Netušil jsem, co to bude znamenat, ale v krátké době následovalo to, že jsem byl postupně zbaven všech funkcí.“

„Když probíhaly žně, byla nějaká technika, byly takzvané mlátičky, a u mlátičky stálo pět šest lidí, kteří ji obsluhovali. Dávali tam obilí, nasazovali pytle na obilí. V poledne byla pauza, ti lidé se šli domů najíst. A mě zarazilo, když jsem v teplém dni viděl člověka, jednoho, druhého, třetího, v gumácích vysokých pod kolena. Bylo to naprosto nelogické, ale až do momentu, kdy přišli domů, vyzuli gumáky a vysypali obilí, které si tam před odchodem od mlátičky nenápadně nasypali. Když to tak dělali dva nebo tři z rodiny, tak v poledne si mohli přinést třeba deset kilo, večer dalších deset kilo, a tak si našetřili obilí. Proč to dělali? Protože v té době byly veškeré potraviny na lístky, a když je člověk vyčerpal, už si nemohl koupit nic navíc. Ale ti lidi měli doma slepice, husy, kačeny, které bylo třeba něčím krmit. Takže si tímto způsobem vypomáhali. Pamatuji si to, mohlo to být někdy v roce 1954 nebo 1955. To bylo ještě JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Potom byly státní statky, kde to bylo přísnější a byla i nějaká kontrola. Za JZD to záleželo na těch lidech. A oni nešli do družstva dobrovolně. Byli donuceni tam vstoupit, takže neměli morální zábrany. Nebrali to tak, že někoho okrádají. Věděli, že byli okradeni, že je stát donutil jít do něčeho, s čím nesouhlasili.“