Ing. Pavel Kulhánek

* 1932

  • „V 70. letech šlo už hodně o kariéru. V padesátých letech šlo o život, zavíralo se, vyvlastňovalo, vyhazovalo ze škol. V 70. letech se lidi lámali tím, že je nutili vyjadřovat se ke vstupu sovětských vojsk. Kdo nesouhlasil, měl potíže v zaměstnání. Lidi tedy kličkovali, aby neřekli ani ano, ani ne. Ale už nebylo hrubé násilí. Lidi přicházeli o místa, o kariéru, nemohli jezdit do zahraničí, možná přicházeli o majetek. Bylo to mírnější, i když nepříjemné, protože ta svoboda nebyla.“ - „Vás se to taky dotklo?“ - „Mě kupodivu ne. Já jsem navenek vyloženě nevystupoval proti režimu. Je totiž těžké být hrdinou, mít čtyři děti a jedno zaměstnání. Manželka byla doma s dětmi. Nebylo kam je dát, babičky nefungovaly, jesle taky ne a byl jsem tedy živitel rodiny. Takže vyloženě být disident… to je právě ten morální problém, který ti praví disidenti odsuzují jako zbabělost. Být hrdinou je někdy těžké.“

  • „Nás bylo ve třídě osm kluků, ale z toho čtyři byli ve straně, nebo v nějaké komunistické mládeži. A ti terorizovali nejen nás, ale i učitele. Ti se jich báli, ti učitelé. Tehdy byla výuka marxismu -leninismu a ti učitelé z nich byli vyděšení. Maturovali jsme ve svazáckých košilích, jen jeden ne a ten tu maturitu taky neudělal. Byl tam přísedící, hoch z naší ulice dělnického původu a ten měl k tomu takové všelijaké divné připomínky.“

  • „Vyrojily se revoluční gardy, to byly takoví zvláštní lidé, kteří byli oblečeni v béžových uniformách a měli RG na rukávech. Vylezli z děr taky lidi, kteří za války nic nedělali a pak se začali mstít. Řekl bych, že to byla taková spodina. Začali se sadisticky mstít na komkoli. Jednak vůči Němcům, kteří tady bydleli, ale nutili třeba i děti rozebírat barikády a opravovat chodníky. Namalovali jim na záda hákové kříže, taky je tloukli a házeli po nich dlažební kostky. Přitáhli takovou starou paní v županu, byla to Češka, učitelka němčiny. Za války potřebovali všichni umět německy. Teď ji tloukli a roztrhali jí ten župan. Nevím, jak dopadla. Říkalo se, že je pak naházeli do Vltavy a stříleli po nich. Takové věci se děly, ale dělal to takový ten lumpenproletariát.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.10.2022

    (audio)
    délka: 02:06:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 18.10.2022

    (audio)
    délka: 01:16:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V 50. letech byly tři možnosti: přidat se k těm zločincům, nebo se oběsit a nebo věřit v Boha

Pavel Kulhánek ve svých 25 letech
Pavel Kulhánek ve svých 25 letech
zdroj: pamětník

Pavel Kulhánek se narodil 2. září 1932 v Praze do rodiny bankovního úředníka Vladimíra Kulhánka a jeho ženy Marie. Vladimír Kulhánek pracoval za války v České eskomptní bance, maminka byla totálně nasazená a pracovala v Křižíkových závodech jako sekretářka. Pavel Kulhánek vzpomíná zejména na podrobnosti z válečných let, jak je prožil na Smíchově. Bydleli nedaleko Palackého mostu, který byl zničen při náletech v únoru 1945. Vzpomíná na všední život za Protektorátu, na Pražské povstání a hrůzné obrazy msty na civilních německých obyvatelích. Navštěvoval měšťanku na Zatlance, po válce nastoupil do gymnázia v Drtinově ulici, kam s ním chodila také dcera popravené Milady Horákové. Výrazný vliv na něj měl na gymnáziu spolužák Jiří Němec, pozdější filozof a disident, který ho v mládí přivedl na cestu víry. Pavel Kulhánek se nechal pokřtít v roce 1953, poté ministroval při náboženských obřadech. V letech 1951 - 1956 vystudoval ČVUT, pracoval ve Státním ústavu dopravního projektování a poté v Metrostavu. V roce 1958 se oženil s Evou, měli úřední i církevní svatbu, vychovali čtyři děti.