„Pravidelně se dělala VŘSR a podobné oslavy. No, a takže se stalo, že jsem měla kontrolu na hospodaření a mezi věcmi, které byly špatně, bylo: ‚Kytice Vladimiru Iljiči Leninovi – chybí podpis příjemce.‘ Tak jsem se ptala, jestli mám jet do Moskvy ho nechat podepsat, nebo jak to mám udělat, že mi chybí podpis příjemce. Takové radovánky svědčí o inteligenci lidí, kteří to dělali.“
„Ti to vůbec nebrali vážně, na šachtě se to vůbec neřešilo. Tam šlo o úplně něco jiného. Tam mohli poslat kohokoliv do háje bez jakýchkoliv problémů. Tam byli politicky angažovaní akorát šéfové a ti si ani nedovolili na ty horníky s něčím přijít... Tam bylo dost nahrané, jak se dělaly rekordy, protože v podstatě těch... bylo vybrané rubání, část šachty. Já mám tedy profáraný celý Ostravsko-karvinský revír, protože jsem byla na čtyřech šachtách. Vybrali prostě takové místo, kde se dobře těžilo, střídali je na pracovišti. Vozili je, třeba pro manžela, protože on dělal na Staříči, to je za Frýdkem-Místkem. Jak je teď Paskov, tak na Staříči na trojce, takže pro něho jezdilo auto, aby stihnul být v práci včas, protože autobusem by tam přijel pozdě a oni se střídali přímo na pracovišti. Takže měli všechny podmínky, aby mohli jen jet, jet, těžit a hotovo. No a až byl rekord, vybraní horníci sjeli dolů, ne ti, co tam dělali, ale buď straníci, nebo podobně. Sjeli dolů, zamazali se, vyjeli nahoru, dětičky je vítaly s kytičkami. To jsme dělali s kyticemi a byla oslava. Všecko byla taková habaďůra, nahraná, by se dalo říct. Horníci, většina, jim šlo o peníze. Aby vydělali prachy, ale nějaké politické hrátky je dvakrát nezajímaly.“
„Došlo vlastně k tomu, že jsem měla problém. Při inspekcích jsem ve třídě probírala bitvu u Stalingradu a soudruh inspektor nechtěl pochopit, proč učím u Stalingradu, když je to Volgograd. A vysvětlit mu, že oni bojovali u Stalingradu, ne u Volgogradu, že tenkrát nebylo o nějakém kultu osobnosti ani zmínky, to bylo dost problematické. To byl velký škraloup. Ještě větší škraloup byl, že jsem vyprávěla při vzniku republiky o Masarykovi. Vysvětlit někomu, kdo to nechce pochopit, že nemůžu říct, že vznikla republika a v jejím čele stál blíže nejmenovaný vysokoškolský profesor. Protože jim se nelíbí Masaryk... Výsledek byl ten, že jsem dostala nůž na krk, buď odejdu, přestanu učit, nebo zůstanu ve školství s tím, že přeberu pionýrskou skupinu na té škole, kde jsem učila.“
Jiřina Kutláková, rozená Řičánková, se narodila 8. července 1939 v Horákově u Brna. Druhou světovou válku prožila v Líšni u Brna. Dodnes má nepříjemné vzpomínky na časté nálety a spaní v leteckém krytu. V roce 1946 se Řičánkovi přestěhovali do Šternberka, kam tatínka přeložili jako finančního úředníka. Pamětnice odmaturovala v roce 1957 na obchodní akademii v Olomouci. Vystřídala několik zaměstnání, pracovala na šternberském finančním úřadu, v hanušovické Karose, Krajském výkupním podniku Olomouc. Po několika letech zamítání přihlášek na vysokou školu pro shodu jmen s olomouckým primářem Řičánkem, jehož syn emigroval v roce 1948, ji nakonec přijali na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Během studií působila ve studentském divadle Skumafka, kde figurovali například Pavel Dostál a Karel Kryl. Během dvouleté učitelské praxe ve Vidnavě se seznámila s manželem. V roce 1967 se přestěhovali do Havířova, kde získali byt, když manžel podepsal závazek deseti let fárání. Narodily se jim tři děti. Jiřina Kutláková učila na základní škole český jazyk a dějepis do doby, než jí bylo vytknuto probírání zakázaných témat. Dostala na výběr buď školu opustit, nebo převzít vedení pionýrské skupiny. Rozhodla se, že není důležité, jakou barvu šátku žáci nosí, ale aby z nich vyrostli slušní lidé se vztahem k vlasti a svému okolí. Pamětnice vedla skupinu „trampským“ způsobem. Dnes žije v domě s pečovatelskou službou v Říčanech a věnuje se přípravě historicko-popularizačních pořadů pro seniory i veřejnost.
