„Tam nám šlo o krk. Tam se vyskytovaly jednotlivé excesy. Třeba...to jsem vám popisoval, že nám někdo dal usměrněnou nálož pod sedadlo řidiče, která vybouchla těsně po tom, co mí dva kolegové Češi z toho auta vystoupili a pouze utrpěli lehká zranění. Těžko říct, jestli to byla výstraha. Že to někdo na dálku odpálil schválně, až ti lidé vystoupili, aby je nezabil, nebo to měl špatně načasované, to nevíme. Pak vlastně do okna toho úřadu v té Sulejmánii nám někdo střelil pancéřovou pěst, nebo se stalo, že mí kolegové z Rakouska seděli na dvoře u domu, který si pronajali. Na zahrádce. A tam většinou ty domy mají vysoké betonové vysoké zdi kolem a někdo jim tam hodil granát, přes plot. Takové věci se tam děly vcelku běžně."
„Přijel tam tenkrát nechvalně proslulý generálplukovník Veselý, velitel Západního vojenského okruhu, a řekl: Ty tanky nebudou jezdit na kopec serpentinou! Ty tanky budou jezdit rovně! Mně to připadalo až takový ten nabubřelý sovětský přístup. Zkrátka nám nařídili, že to musíme udělat tak, aby ta tanková cesta šla přes ten kopec rovně. Tam byl poměrně velký svah, a tak bylo rozhodnuto, že tam uděláme zářez v tom kopci. Aby to ty tanky byly schopny zdolat, protože ani ten tank není schopný zdolat všechno, i ten svah musí být do určitého úhlu, aby ho byl schopen překonat. No tak jsme tam začali těmi zemními stroji dělat zářez a záhy jsme zjistili, že je tam skála, tak se tam i trhalo a dělalo se všechno možné. Blížil se termín, kdy jsme to měli mít hotové. A já si vzpomínám, že nám nařídili, že musíme dělat i přes noc. No ale ty buldozery neměly světla. A vzpomínám si, že tam byl kolový dozér, byly tam buldozery a ty tam do toho svahu jezdily, dělaly tu cestu, nějak si tam svítily navzájem pomáhaly si. A že jsem odtamtud odjel se navečeřet nebo něco takového a přijel jsem tam zpátky ve dvě nebo ve tři ráno. A veškerá technika stála a strojníci spali. A bylo to v různých fázích na tom svahu toho kopce...buldozer nakloněný, s vyloženou lopatou. Kousek od něj DOK zapíchnutý ve svahu....tak jsme je chudáky vzbudili a pokračovali jsme v práci."
„Tak rok 68 mě hodně ovlivnil, si myslím. Bylo mi 14, bylo to o prázdninách mezi 8.-9. třídou. Takže už jako rozum jsem v té době měl poměrně. Přímo kolem našeho domu táhly kolony ruské, bylo to 20-30 metrů od domu. To byla úzká ulice, silnice lemovaná starými lípami. A ti vojáci zřejmě kdoví jak dlouho nespali, oni usínali za volantem, jeli ve dne v noci a teď před sebou viděli jen ta koncová světla toho předcházejícího auta, ono to uspává. Já jsem to pak poznal při své vojenské kariéře, když pak člověk jede pomalu v koloně, ono je to uspávající. A tak se tam nabourali do lípy přímo kus od našeho domu. O kus dál zůstalo stát auto, to bylo v tak špatném stavu, že nemohlo pokračovat. Tak tu osádku tam nechali, dva nebo tři vojáky, a nechali je tam asi 14 dní bez ničeho. Oni měli zřejmě nějakou konzervu na den, na dva a to bylo všechno, možná nějaký ten komisárek, ten ruský chleba, možná nějaký suchar a to bylo všechno. Takže po dvou po třech dnech už neměli co jíst a lidi většinou nebyli ochotný jim nic dávat, takže chodili žebrat, nebo prodávali benzín z nádrže. To bylo velké nákladní auto, měli i záložní kanystry a postupně prodávali benzín a za to si sháněli potravu. No a pak zmizeli úplně. A my jako kluci jsme to auto úplně zdemolovali totálně. Propíchali jsme pneumatiky, rozbili jsme skla, ulomili jsme zrcátka."
„K tomu 68., nebo k tomu dojmu, co to s námi udělalo...my jsme vlastně 9 dní po zahájení okupace nastoupili do 9. třídy a my jsme se jako třída domluvili a odmítali jsme se učit rusky. Ruštinářka se nás snažila přemluvit a nehnula s námi. Asi den, dva jsme odmítali jakkoliv reagovat a ona si šla stěžovat řediteli. A ředitele jsme si vážili. To byl člověk, který byl v koncentračním táboře, jmenoval se Hynek Růžička, byl to sportovec, hrál házenou, v Ivančicích se hrála poměrně dobrá házená, vůbec tam v okolí Brna, druhá liga se tam hrála...prostě jsme si ho vážili jako člověka. A on se nás napřed snažil přemluvit...a nakonec začal vyprávět o druhé světové válce a říká: my jsme se taky učili německy, je důležité znát i jazyk svého nepřítele. Vlastně tím nás nějak postupně přesvědčil a udolal, že jsme tedy povolili a pokračovali jsme ve výuce ruštiny."
„Důstojník z Okresní vojenské Správy Brno-venkov nás shromáždil, byli jsme asi čtyři, v Brně. Dostali jsme pokyny, že se máme dostavit do Brna na nádraží. Tam jsme se s ním sešli a on nás odvezl do Bratislavy, kde mělo být ženijně-technické učiliště, kde jsem měl nastoupit. A přijeli jsme tam do té Bratislavy, to byly Kutuzovovy kasárna, tam nám řekli, že tam žádné ženijně-technické učiliště už není, že se přes prázdniny přestěhovalo do Holešova. To zmiňuju jako ukázku, že armáda byla takový organizovaný nepořádek. Zkrátka, z Bratislavy nás odvezl zpátky, poslal nás domů a říkal: zítra přijďte, a odvezl nás do Holešova. Já jsem se později dozvěděl, proč k tomu náhlému přestěhování přes prázdniny vlastně došlo. Vojenská politická akademie byla do té doby v Praze a v roce 1968 tam došlo k nějakým...vlastně studenti a zřejmě i část učitelského sboru tam dost revoltovala proti okupaci a proti straně a oni se rozhodli to hnízdo nepřátel socialismu zlikvidovat a přestěhovali Vojenskou politickou akademii do Bratislavy. A protože tam neměli místo, přestěhovali je do těch kasáren, kde bylo ženijně-technické učiliště. A to tedy muselo uvolnit místo, tak ho přestěhovali do Holešova, kde bylo letiště a byl tam parapluk, pluk parašutistů. A ti se zase taky nějak docela angažovali při příchodu sovětských vojsk negativně, takže oni vlastně ten, ten - my jsme jim říkali paragáni, ten parapluk zlikvidovali, takže se tam uvolnilo místo a to ženijně-technické učiliště přestěhovali do Holešova."
Oldřich Lacina se narodil 6. srpna 1954 v Ivančicích u Brna. Prožil skoro celý život v uniformě. Třikrát se zúčastnil zahraničních misí a z toho dvakrát vyjel do světa jako vojenský pozorovatel OSN. Absolvoval strážní službu v Iráku, kde mu šlo několikrát o život. Stát se vojákem přitom nebylo jeho vlastní přání, vždycky byl takový zakřiknutější kluk. Tatínek ale trval na tom, že ho vojenská služba zocelí, a tak už v patnácti letech nastoupil Oldřich Lacina na ženijně-technické učiliště v Holešově. Také jeho otec býval vojákem, zároveň však i národním socialistou, a nikdy se netajil svým protikomunistickým postojem. Když se komunistická strana dostala v roce 1948 k moci, musel jeho otec kvůli protistranickým názorům opustit práci technika na vojenském letišti. Oldřich Lacina se po studiu dostal do kasáren v Litoměřicích. V první polovině sedmdesátých let, když se armáda začala potýkat s nedostatkem důstojníků, dostal příležitost udělat si důstojnické zkoušky. Pak vystudoval Vysokou školu vojensko-technickou v Martině, ženijně-technický obor. Už tenkrát se začal učit anglicky. Jako důstojníkovi se znalostí angličtiny se mu na sklonku totality nabízely nevídané možnosti. V roce 1989 vyjel na svoji první misi do Afriky, což byla vlastně úplně první mise, které se tehdejší Československo účastnilo. Následovaly mise do Iráku a Tádžikistánu. Dalších misí už se účastnil jako mezinárodní volební pozorovatel, pracoval na ministerstvu zahraničních věcí a pomáhal traumatizovaným válečným veteránům s návratem do běžného života. V roce 2022 žil v Litoměřicích, byl předsedou Jednoty Československé obce legionářské v Litoměřicích a měl manželku, dvě dcery a dva vnuky. Pamětníka jsme mohli natočit díky podpoře města Litoměřice a Ústeckého kraje.
