Vladek Lacina

„Rok 1984 znamenal pro mě a řadu sportovců zase velký zlom a velký úder olympijské myšlence. Nebylo to tak, že by se v listopadu řeklo, že olympijské hry nebudou. Všechny peníze a hlavně tedy úsilí sportovců, trenérů a funkcionářů se investovalo do přípravy. Začalo se to řešit až dva měsíce před odjezdem. O to to bylo drastičtější. Ti lidé, kteří byli maximálně namotivováni a obětovali tomu všechno, tak náhle asi měsíc před olympiádou najednou zjistili, že žádná olympiáda nebude a že důvody, pro které se tam nejede, jsou naprosto banální a evidentně zástupné a že se stali součástí jakéhosi politického soukolí. Mne a řadu kolegů tehdy poprvé napadla myšlenka, nakolik reprezentace socialistického státu není jen soukromou záležitostí sportovce, ale že je součástí jakéhosi vyššího plánu a hry, která není upřímná. Já jsem si tohle nikdy nepřipouštěl. Samozřejmě mě i dřív napadla myšlenka, jak reprezentovat socialistické Československo, když můj otec byl deset let zavřený na uranu. Ale já jsem to bral tak, že táta mi na to vydělal. A tím, že se dostávám do společenské elity té doby a že se stávám jakousi špičkou a reprezentantem, že si určitým způsobem vybírám dluh, který režim vůči mně má. Nevím, zdali to byla správná cesta. Ta olympiáda v Los Angeles otevřela v řadě případů oči těm lidem, kteří tuto zkušenost neměli.“

„Při veslování jsem si našel svou životní družku – moji manželku Vladimíru. Tu jsem si našel samozřejmě ještě v Blesku, protože armádní střediska jsou čistě mužská záležitost. Po šestileté známosti jsme se v roce 1975 vzali, takže na olympiádu v Montrealu jsem odjížděl jako ženáč a žena čekala mého prvního syna. Veslařská tradice zůstala zachována, žena je také veslařka. Má za sebou také nějaké úspěchy, dokonce část své kariéry reprezentovala. Její přínos mé kariéře je naprosto nenahraditelný, protože mi ji umožňovala i v pozdějším věku, kdy už jsem musel například chodit do zaměstnání. Přebírala řadu rodinných starostí, pečovala o mého prvního i druhého syna. První syn je neslyšící, v tomto smyslu měla dost starostí navíc. Takže ji zařazuju mezi poklady svého života a bez ní bych asi svou veslařskou kariéru nemohl dokončit tak, jak jsem ji dokončil.“