„Jak jsme vyrůstali, to ví snad každej, jak jsme vyrůstali. Bída, všeho málo, na pomeranče jsme stáli, jeden pomeranč jsme dostali na Vánoce, pro děcka. Jeden pomeranč, tři děcka byly. No tak jsme živořili, jak se dalo. Nemůžu říct nějak nadprůměrně nebo podobně.“
„Nic moc, žádný vzrůšo, na tom venkově, těch pár lidí… To bylo jenom jednadvacet čísel [popisných], ten Kosov. To byla strašně malá vesnička. Chodili jsme do školy, náboženství nám dovolili, nezakazovali nic. Jezdil pan farář vždycky jednou za týden, tak jsme to všechno absolvovali, jak se dalo.“
„Já jsem byla v Jihlavě ve škole a vždycky na tu nedělu, když jsem přijela domů, nebo sobotu, tak vůbec nic. Pak hospodu postavili, dobře se měli – zatancovat si mohli Němci i Češi dohromady, všechno dohromady. A měli jsme se tam dobře.“
Františka Lafuntálová, rozená Skořepová, se narodila 1. ledna 1927 v Kosově u Jihlavy. Rodiče, Marie (nar. 1905) a Václav (nar. 1898), nejprve pracovali ve fabrice v Malém Beranově a později se nechali zaměstnat na statku v Kosově. Aby otec za války získal práci, přihlásil se k německé národnosti, za což byl později vězněn a celé rodině prý po válce hrozil odsun do Německa. Františka vychodila základní školu v Kosově a okolo roku 1943 nastoupila na učiliště do Jihlavy. Vyučila se prodavačkou a tímto povoláním se živila až do svého odchodu do důchodu v osmdesátých letech. V roce 1948 se provdala za Josefa Lafuntála (nar. 1919). Podle vlastního vyprávění se do jejího života prakticky nepromítnuly společenskopolitické změny po roce 1948, 1968 nebo 1989. Často však ve svém vyprávění zdůrazňuje bídu a nedostatek během válečných i prvorepublikových let. V době natáčení rozhovoru (2021) žila Františka Lafuntálová v domově pro seniory v jihomoravském Šanově.