Monika Le Fay, roz. Elšíková

„Celé moje dětství si pamatuju, že probíhalo tak, že [otec - pozn. ed.] chodil do práce a večer přišel domů a poslouchal Svobodnou Evropu. To u nás jelo od rána do večera. A měl pocit naprostého zmaru, zničeného života. Myslím si, že jeho volba se obrátila proti němu. Byly jsme vychovávány v antikomunistickém duchu. Příbuzní nám posílali balíčky z Austrálie a pozdravy z Brazílie. Takže jsme věděli, že někde existuje lepší svět. Ale nemohli jsme tam jet."

„Ve Zlíně se hodně šířily samizdaty. Snášeli jsme různé věci, vyráběli, tiskli jsme, vymýšleli. Udělala jsem třeba petici za Standu Devátého, když měl trestní stíhání a hrozilo, že umře. Tak jsem šla za svojí kamarádkou Radkou Chovancovou a vymyslely jsme svoji petici a z druhé strany jsme daly Několik vět. Podařilo se nám najít možná několik desítek mladých lidí, kteří se zaručili a řekli, že chtějí jít do vězení namísto Standy. Že nechtějí žít v zemi, která takto porušuje lidská práva. A to ty estébáky tehdy strašně rozzuřilo. Věděli, že [v Gottwaldově - pozn. ed.] jsou nějací disidenti i šedá zóna. Od nás to ale byl dobrý tah – najít lidi, kteří nebyli ani disidenti, ani v SSM. Takže to vlastně vypadalo, že odpor se rozšiřuje dál."

„To je nepředstavitelný, že v té době sehnat papír bylo těžké. Pamatuju si třeba, že lidi to někde brali v tiskárně. A pak jet trolejbusem s balíkem papíru, tak každý věděl, co jdete dělat. To nebylo jako dneska. Na co potřebujete papír? A na co potřebujete tolik papíru? Věděla jsem, kde je cyklostyl. A to ti policajti ze mě strašně chtěli dostat. Vyhrožovali mi, že mě zabijou a dají mě mezi prostitutky. Už si to ani nechci vybavovat. Bylo to celý hrozný. A celý to bylo proto, že chtěli vědět, kde je ten cyklostyl. Samozřejmě jsem to neřekla. Chtělo to konspiraci mnoha lidí. Bylo kolem toho hodně drobný práce. Třeba snášení. To znamená, když máte hodně stran, musí se to dát na hromádky a pak chodíte okolo a snášíte to. Je to strašná dřina a otrava. A někdo to taky musí přepsat. To bylo strašně těžce vydřený, ty věci..."

„Já jsem o tom napsala knihu, tak to teď nechci přeříkávat ve dvou větách. Můžu říct jenom to, že jsem se s ním nechtěla seznámit, nezajímal mě. A skončilo to tím, že jsem jediný člověk, co je po něm pokřtěný – jsem Monika Anastázie – a zemřel mi v náručí. Jeho poslední věta byla: ‚Řekl jsem mnichům, že jsi Monika Anastázie.' Takže náš život byl nějak vzájemně propojený přesto, že jsem se nechtěla nechat pokřtít. [...] Je pro mne ukázkou člověka, který vydrží v životě úplně všechno a nezničí ho to. Hlavně v tom, že sám není negativní, není zlý vůči ostatním lidem a naopak ho to posílí. A možná bych mohla skončit větou Ivana Martina Jirouse, který byl známý provokatér a poté, co se Anastáz Opasek vrátil z jedenáctiletého kriminálu, kde byl dva roky v samovazbě a málem přišel o rozum, tak Jirous mu řekl: ‚Vy katolíci jste potřebovali ten kriminál jako prase drbání.' A opat nejen, že se neurazil, ale jen tak pokýval hlavou a řekl: ‚A to máš pravdu.' A Jirous na to nedokázal už nic odpovědět a od té doby ho měl ve velké úctě a napsal potom o něm krásnou báseň."