Nikoalos Liontu

* 1939

  • „V Jugoslávii jsme jeli přímo vlakem do Brna do Československa. Tak jsme byli v Brně. Tam nás vysvlíkli, dali nám nový šaty, vykoupali, odvšivili. A byli jsme tam v Brně, co si pamatuju, tak tam byly takový kasárny. Asi vojenský. Byly to takový dřevěný baráky a v nich jsme asi měsíc pobyli. Tam nás rozdělovali podle věku. Někteří, ti menší, šli do dětských domovů a z nás větších šli někteří do těch měst. Já jsem šel s bráchou nejdřív na měsíc do toho Uničova. Z Uničova asi týden nebo čtrnáct dní jsme byli v Bludově v lázních a potom v Sobotíně.“

  • „Do té naší vesnice přijeli Němci. To si pamatuju. Vždycky: ,Koko, koko.' Chtěli vajíčka. Babička jim nosila vajíčka a oni nám dávali takový žvýkačky nebo bonbony. To si tak trochu pamatuju. Vím, že táta byl v armádě a bojoval proti Němcům. Tak nám podpálili sklep. Hořely trámy. My jsme tady byli někde schovaní. Jak oni odešli, to se musel rychle ten oheň uhasit.“

  • „Z vládního vojska chodili také do vesnice. Chodili po barácích a hledali někde partyzány, jestli tam nemáme někoho schovanýho. Vím, že strejda u nás na humně, kde se mlátilo obilí, měl takový úkryt. To bylo jedno humno souseda, které bylo níž, a my jsme měli humno výš. A byl takovej udělanej plot a na to měl mezi tím plotem udělanou díru a tam se schovával. Protože tehdy ti mladí muži museli být buď s partyzánama, nebo s vládním vojskem. A když nechtěli tam ani tam, tak se museli někde schovat.“

  • „Ve válce proti Němcům byl táta raněnej. Potom bylo nějaké příměří a táta chtěl na svátky přijet domů. Jak ti Angličani bombardovali, stříleli z lodí na to pobřeží, tak tátu trefili a tátu tam potom někde pochovali. Domů se nedostal. Tak maminka pak musela na poli dřít sama s dědou, který byl trochu starší, a babička taky pomáhala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 23.05.2012

    (audio)
    délka: 01:32:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka nám řekla, že to bude chvilka, a až osvobodí Řecko, že se vrátíme domů

Nikolaos Liontu v květnu 2012
Nikolaos Liontu v květnu 2012
zdroj: Vít Lucuk

  Nikoalos Liontu se narodil v roce 1939 v obci Omorfokklisia (makedonsky Gališťa) v severním Řecku. Je slovanským Makedoncem a jeho rodnou řečí není řečtina, ale makedonština. Stejně jako jeho rodina se stal ve čtyřicátých letech obětí válečných konfliktů v Řecku. Jeho otec Georgios zemřel na konci druhé světové války po zásahu granátem z britské válečné lodi. Matka, malý Nikoalos a jeho dva mladší bratři pak kvůli občanské válce opustili svou rodnou zem a byli posláni do Československa. Pamětník prošel několika dětskými domovy. Nejdelší čas strávil v dětském domově v Sobotíně. Jako dítěti mu bylo bez svolení matky československými úřady poslovanštěno příjmení. V roce 1982 se vrátil ke svému původnímu příjmení, protože s makedonským měl problémy s udělením víza do Řecka. Po škole se vyučil automechanikem a u tohoto povolání zůstal až do důchodu. Dnes žije v Šumperku.