„My jsme jeli směrem na Brno. Tak lidi, co tam byli pozavíraní, tak rodinní příbuzní, všechno to stálo kolem olomoucké věznice a čekali, až jsme byli narvaní v tom autobusu, namačkaní jeden na druhým. Jsme tam stáli, nebylo tam možný sedět. Tak jsme byli namačkaní. Sestra nám ještě donesla ten kabanos.“ Libuše Hiemerová: „Bylo to tam všechno v tom kufru. Cukr a všechno.“ Drahoslava Lošťáková: „Všechno, ale já si pamatuju jenom na ten kabanos. My jsme přijely a pak jsme si ještě říkaly v tom kriminále: Tady je docela pěkně. On byl tak krásnej říjen. My jsme tam sedávaly na tom břehu, na tom trávníku a měly jsme na tři dny co jíst. Mamka to ale všechno rozdala lidem. My jsme to mohly mít na dýl. No ale tam byli lidi už hladný. Byli tam dřív jak my, v těch Svatobořicích. Hladoví jak psi. Když viděli, co máme jídla v kufru, tak maminka to rozdala. Zas nám chutnala ta kvaka. Lepší než jídlo v té věznici. Tam jsme dostávali zabíjačkovou polívku. Oni do vařící vody vylili kýbl hovězí krve. To byly takový cáry. To jsme měli zabíjačkovou polévku.“
„Bratrovy doklady chytli v Praze. Ten bratr Myšák, co byl vedoucí Sokola v Olomouci na Nových Sadech, organizoval odchod těch chlapců ze Sokola za hranice. On byl policejní inspektor. A v uniformě přišel k nám pro ty bratrovy doklady a řekl mamince: ,Kdyby sem kdokoli přišel a ptal se, kde máte syna a kde máte doklady, přišel pro ně policajt. To si pamatujte. Nesmíte říct nic jinýho, že pro ty doklady přišel policajt a vy jste mu je museli dát.' A to rodiče uchránilo před popravou za Heydricha. Za toho Heydricha chytli vysokoškoláka, který žil na bratrovy doklady v Praze. Ten bratr Myšák zas ty kluky, kteří potřebovali schovat, tak jim dával ty doklady těch kluků, co jim pomohl za hranice. A on žil jako obchodní příručí v Praze. Byl zaměstnán někde v obchodě. Toho chlapce někdo udal. Zastřelili ho hned za toho Heydricha a přišli pro rodiče a oba je zavřeli. Otce dali na garňák v Olomouci. To byla vojenská věznice. Tam bylo zrovna gestapo. On přišel tak zničenej. Musel se denně plazit po břichu po chodbě. Měl toto všechno roztrhaný. Knoflíky otrhaný, odřenou bradu. Pustili je domů, přišla maminka a tatínek ten samý nebo druhý den. Oba dva přišli domů, ale asi za čtyři dny přijeli pro nás pro všechny.“
„Tam, kde je dneska Polívkovo divadlo, to byl koncentrák. Tatínek byl ve Veveří v těch dřevěných barákách v parku a tam ten jeden barák dneska ještě stojí a v tom má Bolek Polívka divadlo a tam byl tatínek zavřený. Tam odtud ty chlapy vyhnali ven. Každej desátej do Osvětimi. To nám vykládal pan Fiala. Byl to železničář a tatínka znal a on se zachránil v Osvětimi. Protože přehazoval tu výhybku od plynu, do plynu, od plynu, do plynu. Ten se zachránil, protože to zařízení obsluhoval. Tak ten nám říkal, že tatínek byl téměř bez života v tom vagonu. Oni v lednu jeli tři neděle v otevřeným dobytčáku jenom s těma zamřížovanýma okýnama. Tři neděle jeli z Brna do Osvětimi. Na každým větším nádraží stáli a odněkud sbírali lidi. Dovezli je v lednu do Osvětimi a tatínek potom umřel, ale už neví jak. Že jich házeli do takovýho baráku, kde jim už nedávali ani jíst nic. Že je tam odtamtud už jenom vytahovali mrtvý.“
„Náš velitel baráku byla Kleopatra, která nás zachránila před gestapákama. Oni okamžitě mladý holky do dvaceti let dali zvlášť do té sborovny. A my jsme měly být k ruce těm gestapákům. Jenomže dole velitelka baráku, překrásná ženská, takovou neuvidíte. Filmová hvězda hadra. Ale opravdu. Krásný přirozený rusý vlasy. A oči zelený jak trávník. Krásná ženská. A ta byla okamžitě těch gestapáků. A ta nás zachránila před gestapákama.“
„Maminka nás pustila. Mě a ty dvě mladší sestry. Já jsem měla třináct. Libuše o dva a půl roku mladší a Boženka byla ode mě ještě víc. Maminka nám upekla takovou šišku sekané. Štryclu chleba, krabici buchet a jakýchsi keksů. A stokorunu jsme měly. Vlak jsme měly zadarmo a jely jsme do Prahy. První noc jsme šly, tak jsem našla hotel. Hotel Písek na Žižkově. Sem půjdem. Ten je takovej chudobnej. Lacino. Ani jsme tu stokorunu neutratily. Oni z nás měli takovou radost, protože to byl hodinovej hotel. Pronajali nám dvoulůžkové pokoje. S jednou sestrou jsem spala a jedna spala sama. A ještě nám dali snídani. A tu stokorunu jsme neutratily. Ale druhou noc už jsme spaly na nádraží. Protože co jsme měly na jídlo, jsme všechno nastrkaly v zoologické zahradě zvířatům.“
„Potom, když už byl konec války. U hodonínské elektrárny se bojovalo a ty malý ruský letadla, většinou v tom byly ženy, nám házely takový malý bombičky do lágru. To bácalo a dělalo to díry, tam by vlezl pytel brambor. Házely nám to do lágru. Ony si myslely, že v tom lágru jsou Němci. Pak nás honem o půlnoci 14. dubna vyhnali z lágru. Už jich půlka byla odvezených. Přivezli je tam do Plané nad Lužnicí.“
„Bratr se zabil v letadle. To snad vůbec nikdo ani neví. Ta jeho manželka to vyprávěla a nesměla o tom mluvit. Bratr se zabil v letadle, tam vybuchla časovaná bomba. On byl sám a měl pět těch chlapců. Oni už neměli žádný bojový lety, nic. Dělali jenom hlídkový lety nad Biskajským zálivem. Už se nebojovalo nad Anglií. Ale hlídali Biskajský záliv, protože lodě převážely zbraně z Ameriky do Ruska a už byli ti mladí piloti nachystaní, že přiletí pomáhat do Ruska. Jenomže ještě neměli nalítaný hodiny. Tak on vždycky, když lítal na ten hlídkový let, tak každý ten pilot měl čtyři až pět těch mladých letců a hlídkovali a zároveň si odlítávali ty hodiny v letadle. On tam měl čtyři nebo pět chlapců, to letadlo se roztrhlo a všichni tam zůstali. Jedinýho Frantu tam vylovili. Ožranýho od ryb za dva měsíce a poznali ho jenom podle toho náramku na ruce. A ten je pochován na tom hřbitově v tom Dunfries v severním Skotsku.“ Tazatel: „Proč si myslíte, že tam měli časovanou bombu?“ D. L.: „Ano. A zastavili další lety a ještě jich bylo v sedmi letadlech. A dali to tam Irové. Irové pomáhali jako pomocní dělníci na tom letišti, odkud startovaly letadla na ty hlídkový lety. A oni už s nima měli jednu velkou ostudu. Ta letová dráha byla světlej asfalt. A v noci byla ta letová dráha úplně zřetelně vidět. Tak oni to natřeli asfaltem a těm letadlům se tam trhaly pneumatiky. To taky natírali irští pomocní dělníci. Namíchali do toho všechno možný. Střepiny, hřebíky do toho asfaltu. A jak ty letadla brzdily, tak ty pneumatiky se o to rozdíraly.“
Drahoslava Lošťáková, rozená Dostálová, se narodila v roce 1922 v Olomouci. Její bratr František v květnu 1939 utekl z okupované země do Francie. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde se stal pilotem 311. čs. bombardovací perutě. V ostrovní zemi byl necelé tři roky, a dokonce se tam i oženil a měl dceru Joy. Nakonec však při cvičném letu 24. dubna 1943 zahynul. V roce 1942 byla Drahoslava Lošťáková jako ročník 1922 povolána na totální nasazení do Steyru v Rakousku. Při návratu domů na vlastní žádost byla i s rodiči a sestrou zatčena a internována ve Svatobořicích. Po atentátu na Heydricha byli totiž v rámci Akce E (Emigranten) zatčeni a uvězněni blízcí příbuzní mužů, kteří utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Zatímco sestra Libuše byla po půl roce kvůli těžkému zánětu pohrudnice propuštěna, pamětnice a její matka Josefa byly ve Svatobořicích internovány až do konce války. Otec Alois byl od rodiny oddělen a odvezen do Brna a potom do Osvětimi, kde 25. února 1943 zahynul. Dne 14. dubna 1945 byla Drahoslava Lošťáková i s maminkou z tábora propuštěna. Po válce vystřídala několik povolání a dnes žije v Uherském Hradišti.
František Dostál, který zahynul v letounu Welington X, HE496 při cvičném letu se zřítil po výbuchu do moře 9 mil západně od Sillothu v Solwayské zátoce v dubno 1943
František Dostál, který zahynul v letounu Welington X, HE496 při cvičném letu se zřítil po výbuchu do moře 9 mil západně od Sillothu v Solwayské zátoce v dubno 1943
