Mgr. Lenka Marečková

„Na Národní jsem už nedošla. Na Albertově jsem byla, na Vyšehradě jsem byla a potom jsme se vydali dolů průvodem na Vyšehradskou, šli jsme kolem ministerstva spravedlnosti a tam už bylo jasné, že je ouvej, protože proti nám u ministerstva spravedlnosti stál dvojitý kordon policistů ozbrojený štíty a obušky. Stáli tam ve dvojité řadě, já jsem šla v první řadě, asi tři lidi ode mne byl John Bok. Měla jsem půjčený foťák, a když jsem viděla ty policisty nebo ty příslušníky Veřejné bezpečnosti, tak jsem měla strach o ten foťák. Neměla jsem strach o sebe. Potom, jak jsme se dostali k nim, tak nás začali bít a já jsem měla své obvyklé štěstí v neštěstí. Takže mne nepraštili, a přestože mne nepraštili, tak jsem se dostala za ně. Protože jak nás začali bít, tak se to nějakým způsobem rozvolnilo a já jsem se vlastně dostala za tu dvojitou řadu. Viděla jsem Johna Boka, kterého mlátilo snad pět policajtů, strhli z něj bundu, hodili ho na zem a třískali do něj obuškama. Myslím si, že jich bylo šest, protože pět tam zůstalo a ten jeden se rozeběhl ke mně, protože já jsem běžela k nim, a jak jsem byla v šoku, tak jsem křičela: ‚Nechte ho, nechte ho!‘ A on přiběhl, nastříkal mi do očí slzný plyn asi z dvaceti až třiceti centimetrů a já jsem se tam začala motat. A díky tomu, že jsem se začala motat a potom mně tam pár lidí pomohlo, začalo se mi dělat špatně, tak jsem šla na tramvaj, odjela jsem domů a to nejhorší na té Národní, to už jsem byla doma, to mne nepostihlo.“

„Tahleta báseň, ta se ztratila, tenkrát mi ji zabavili a už jsem ji nikdy neviděla. Leonid Iljič Brežněv tam nebyl jmenován, ale vcelku to bylo jasné. Byly to v podstatě takové reflexe na reakce těch spolužáků a spousta lidí kolem mě. Nebylo to nic světoborného: ‚Diktátor zemřel, davy zajásaly, jak velká bude jeho fotka v zítřejších novinách?‘ V podstatě to byly takovéto, dalo by se říci, nevinné věci. Ale tenkrát to prostě na ten kriminál stačilo.“