Zuzana Marešová

„Po válce jsme jednou s mojí sestrou Ditou šly taky po Václaváku a najednou slyšíme strašné bombardování. My jsme v tu ránu sebou plácly o zem a zaujaly normální pozice jako v Londýně. Pak jsme přišly na to, že kino Alfa mělo plátno do ulice a hráli tam válečný film a pouštěli tam ty bomby. Tak jsem říkala, že to bylo tak zažité, že lidi chodili kolem nás a ťukali si na čelo.“

„Já jsem vůbec nic nevnímala než to, že máma mi jednoho dne řekla, že někam jedeme nebo jedu, to už nevím. Ukázala mi knížku, takové leporelo, kde byly krásné květiny. Já jsem jako malá strašně milovala barevné kytky. Ona říkala, tak, kam pojedeš, tam kvetou tyhle kytky. Pak si pamatuju už jen na nádraží, jak jsem byla ve vlaku.“

„Když se otec vracel z vězení, tak se uzavřel všem těmto dojmům. On prostě úmyslně přestal vnímat. Věnoval se práci, věnoval se rodině – a tyto věci nevnímal, jako kdyby to tam z něj vytloukli. Prostě jako kdyby to neexistovalo. Určitě to vnímal, ale nikdy se k tomu nevyjádřil. Proti tomu, jak si vždycky dřív pustil pusu na špacír, tak to už neudělal. Dával si asi velice pozor.“

„Můj tatínek mě vždycky vzal na střechu baráku a sledovali jsme, jak nahoře bojovala letadla. Vidím to jako dneska, jak letěli Spojenci proti Němcům. Vždycky byl těžký bombardér a teď se anglické spitfiry, lehká letadla, na něj spustily jako vosy. Pak najednou bylo vidět, jak něco hořelo, i padáky jsme viděli, jak dopadaly dolů. V té protiletecké obraně měli i světlomety. Ty jezdily po obloze, a když se jim podařilo dostat německé letadlo na světlo, tak se okamžitě přidaly další, aby se dostaly do kříže. Na ně pak útočily spitfiry.“

„Ten [kamarád] mě jednou poprosil, že mu přijede nějaká známá z Indie, resp. manželský pár, a jestli bych nebyla tak hodná a trošku ji nevzala po Praze, protože on neumí anglicky. Já jsem to udělala, ale nedávala jsem to do žádné spojitosti. Pak za týden jsem byla na Bartolomějské. Čtyři chlapi. A teď to jelo. ‚Tak nám o sobě něco řekněte.‘ Takový blbý otázky! Trvalo to dvě hodiny, než jsme se dostali na to, že jde o tu ženskou. Já jsem se tak rozčílila, že jsem říkala: ‚Jděte někam, copak jste se na to nemohli rovnou zeptat? To máte tolik času?‘ No prostě, rozčílila jsem se, protože jsem říkala: ‚Ježíšmarjá, tak mi řekněte, co chcete.‘ Vždyť na tom nic nebylo. ‚A nebyly jste u nějakého letiště?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ Přesně jsem jim popsala, kde jsme byly. Říkali: ‚Víte, kdo to byl?‘ Já říkala: ‚Nějaká známá toho pána.‘ Oni řekli: ‚To byla manželka indického guvernéra.‘ Já říkám: ‚Jo, tak to mi ani neřekla.‘“

„Těmahle rukama jsem vyhazovala zápalné bomby ze zahrady. Ale nám už to ani nepřišlo. Já jsem zažila v Londýně jak blitzkrieg, tak – když jsem se potom vrátila – i V1 a V2. Oboje. Tenkrát v tom Ealingu musel mít každý na zahradě shelter, kryt. Vím, že my jsme ho měli, a vedle sousedi dostali zásah přímo na ten kryt a zahynuli. Tehdy nás máma z krytu vytáhla a spali jsme v obýváku pod pianem nějakou dobu. Během blitzkriegu byly tři, čtyři, pět náletů, prostě každou půhodinu byl nálet. To bylo strašně intenzivní.“

„Další vzpomínka je: Myslím, že to byly doky, nevím, jestli to bylo nádraží nebo doky, to vůbec nevím. Jenom vím, že tam jsem se zase ztratila, ale tam jsem se ztratila tím způsobem, že tam bylo takových lidí, že jsem se ztratila jako malé dítě. Až pak si mě všimnul nějaký pořadatel, vylezli jsme na nějakou věžičku a on měl tu hlásnou troubu, a tak tam vyvolával moje jméno. To jsou takové záblesky, co si člověk pamatuje, to není žádná trvalá vzpomínka.“

„(Nevyčítal nebo nepředhodil vám někdy někdo, že jste strávila válku na Západě?) Pořád. Někdo si z toho dělal legraci, ale jinak pořád. Dokonce jsme slyšeli: Jiní byli v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli. To bylo velice často. (Projevovalo se to hlavně slovně?) Slovně. Nebyly jiné projevy. Bylo to dost často. Moje máma tomu vůbec nerozuměla, ta se naopak Anglií pořád chlubila, my jsme ji museli krotit.“