Jan Martínek

* 1921

  • „Přijeli jsme do Belgie – tam je hned hranice Francie–Belgie, do Ostende. A tam jsem byl u posádky řidič velitelského tanku. Samozřejmě tam u Dunkerku byli Němci a těžko se tohoto prostředí vzdávali. Takže dělali nájezdy jednak Francouzi, Američani, my Češi a myslím že i Poláci tam byli. Myslím, že to bylo osmého května, když jsme se ráno zase chystali na nájezd... Konec války.“

  • „Než jsme odjížděli z Anglie, tak jsme se v Londýně potkali s prezidentem Benešem a s Janem Masarykem, ministrem zahraničních věcí. Ten se s námi rozloučil a popřál nám vydržet do konce války, že brzy bude konec války.“

  • „Byl takový klid a já si říkám, že je to pro mě chvíle, kdy bych mohl zdrhnout, a tento moment jsem využil. Samozřejmě jsem měl uniformu. Kdybych měl civilní oblek, bylo by to pro mě docela snadnější. Tak jsem viděl pár civilních lidí, snažil jsem se k nim dostat. I am no Germany, I am Czechoslovak! Nejsem Němec, ale jsem Čech. Mohli to pochopit, ale nemuseli. Tak mě vzali do stodoly a já jsem tam tři dny seděl v uniformě. Jídlo mi tam přinesli. A ty granáty, fronta se tam tak motala a čekal jsem, jak to (skončí)... Buďto to tady vpálí do stodoly – bylo tam seno, sláma – a to bude můj konec... Přežil jsem to.“

  • „Samozřejmě, že mezitím rodiče podepsali tu foglistu a já, aniž bych něco podepisoval, mám tam doklad, tak jsem musel do německé armády. Odvedený jsme byl v Hlivicích. Po odvodu jsem měl dovolenou a měl jsem nastoupit do německé vojenské služby a já ten termín zase propásl. Nenastoupil jsem, tak jsem měl zase takové potíže, že mě okamžitě chtěli zavřít a tak dále. Ale zůstalo to tak, že jsem musel zase v nejkratší době do armády nastoupit.“

  • „Teprve za dva roky jsem dostal dovolenou na týden, že jsem mohl jet domů. Týden a měl jsem se zase vrátit zpátky na toto místo. Za dva roky jsem přijel domů, týden prošel a já jsem se nikde nehlásil a nejel jsem zpátky. Za čtrnáct dní jsem tam měl policii, hned mě vzali do Jablůnkova na pracovní úřad, že musím okamžitě odjet zpátky tam, jak jsem působil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Martínek Jan

    (audio)
    délka: 40:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Škoda lásky v liverpoolském přístavišti

Tankisté 1. československé samostatné obrněné brigády - ilustrační foto, valka.cz
Tankisté 1. československé samostatné obrněné brigády - ilustrační foto, valka.cz
zdroj: valka.cz

Jan Martínek se narodil 15. srpna 1921 v Návsí u Jablůnkova. Oblast připadla v důsledku mnichovského diktátu v roce 1938 Polsku a obyvatelé české národnosti čelili represím ze strany Poláků. O rok později, kdy území zabralo nacistické Německo, byl Jan i jeho sestra odeslán na nucenou práci do Německa. Nejdříve pracoval na statku severně od Berlína a později blíže k domovu v městě Gleiwitz (dnes Gliwice v Polsku). Rodiče pamětníka podepsali tzv. listinu Deutsche Volkliste a stali se tak říšskými občany. Jan Martínek obdržel povolávací rozkaz k nástupu do wehrmachtu. Kvůli srdeční vadě jej určili jako řidiče nákladního vozu. Nejprve odklízel následky po bombardování v Hamburku a později byl poslán do střední Francie, kde se v létě roku 1944 během bojového střetu se spojenci odhodlal k útěku. Po zajetí a výsleších v Neapoli putoval lodí do Velké Británie. Absolvoval výcvik u tankového praporu a zažil osobně setkání Edvarda Beneše a Jana Masaryka s vojáky. V závěru války zasáhl do obléhání města Dunkerque. Po návratu do Československa odešel z armády 23. prosince 1945.