Jaromír Matouš

* 1943

  • „Nastoupil jsem v říjnu 1962 do Litoměřic k ženistům. Výhoda byla, že – sice tam byly různé živly – tam byla výborná parta. Některé vysoké školy totiž neměly vojenskou katedru – to byli stavaři nebo Vysoká škola báňská v Ostravě. Ti inženýři, de facto o čtyři pět let starší než my, s námi šli na dva roky na vojnu. Takže mám na to hezké vzpomínky. Dokonce jsme udržovali kontakty až do roku 1968. Po roce 1968 jsme se rozprchli a už jsme se nikdy nesešli.“

  • „Třináctého listopadu v padesátém třetím roce v noci k nám vtrhlo komando šesti estébáků. S tím, že de facto u nás ještě bydlela sestřenice, která studovala na vysoké škole. Den předtím, ve čtvrtek, byl koncert České filharmonie, kde manželka mého strýčka, skladatele Jaroslava Řídkého, hrála jeho klavírní koncert. Takže u nás ještě bydlel jeho žák z Příbrami z hudební školy. Takže byl problém. Najednou, když tam vtrhli, tak zjistili, že – dřív se totiž museli lidi přihlašovat, když tam přespávali – nejsou přihlášení, kdo u nás nocoval. Po tom koncertě přišli až v noci, kdy už nebyla možnost se u domovnice zapsat, že přišli.“

  • „Po válce pak to obsazovalo část ministerstvo zahraničí, tam byli třeba velvyslanci. Pak tam přišli letci z Anglie, co se vrátili. Takže ty děti... Někteří přišli a měli Angličanky, ale i Češky. S jejich dětmi jsme kamarádili hodně. To pro nás byl pak skutečně šok, když najednou v roce 1949 ze dne na den zmizeli. Jeden den jsme si hráli a povídali a druhý den nebyli.“

  • "Nikdo ho nechtěl zaměstnat. Přes velkou protekci doktora Šustra, který dělal právníka v Údržbě velkoobchodu, tak ho vzali jako údržbáře. Dva roky dělal zedníka. Říkali, že mají nejchytřejšího pomocníka s dvěma vysokými školami. Říkal, že takového už tam mít nebudou. Tam dělal, dokud nedostal těžký infarkt v roce 1963."

  • "Otec rozhodl, že jsem jako čtyřletý šel do Mateřské školy Francouzského gymnázia. Dva roky jsem se tam školil. Mám tu ročenku, kde jsem uvedený. O tři roky výš chodil Petr Pithart, je tam i jeho jméno. V roce 1949 to zrušili. Byly tam Francouzsky, neznaly slovo česky. Školka byla od osmi do dvanácti. Nosili jsme si vlastní svačinu, měli jsme torničky, které jsme na začátku odevzdali a o svačinu si člověk musel říct francouzsky. Když jste si neřekl, nedostal jste. Člověk nejedl. Předpokládalo se, že někdo z rodičů musí znát francouzsky. Dostávali jsme na stroji rozmnožené texty a písničky, které s námi rodiče museli cvičit. Když jsem byl v první třídě, tak si jedna Francouzka vzala Čecha, byla pak Kadlecová, bydleli v Bubenči. Tak jsme k ní asi pět dětí chodily, zvala si nás na hodiny. Ve třech letech jsem mluvil dobře francouzsky, dnes už toho dohromady moc nedám."

  • "V roce 1953 byl zavřený a odsouzený, takže jsme byli poškozeni. A ředitel školy, nějaký Němec, byl bolševik až na půdu a tvrdě nás perzekuoval Byli jsme tři z té školy. Bylo nás tisíc dvě stě dětí a tři jsme byli postižení, které nedoporučil na základě kádrových důvodů na další studium. Na Praze 6 jsme mohli jedině na doly hutě Kladno. Takže přes velkou protekci a známosti přes známé byl náměstek ministryně místního hospodářství mi pomohl, že jsem byl v květnu navštívit tiskárnu. A řekl, že jediná cesta byla do tiskárny. Přihlásil jsem se, bylo nás jednadvacet a jen tři nás brali. Dodnes mám schováno, že jsem byl přijat na základě velmi dobrých výsledků ve škole. Tím jsem se jim odvděčil, že hned první rok učení jsem byl vyhodnocen jako nejlepší učeň učiliště."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.12.2021

    (audio)
    délka: 04:02:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 22.03.2023

    (audio)
    délka: 01:13:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 24.05.2023

    (audio)
    délka: 02:16:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 14.06.2023

    (audio)
    délka: 02:15:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunistickou stranu jsme měli zlikvidovat

Jaromír Matouš, 2023
Jaromír Matouš, 2023
zdroj: Post Bellum

Jaromír Matouš se narodil 4. března 1943 v Praze. Jeho otec Bohuslav Matouš se po válce stal vedoucím politického archivu v kanceláři Edvarda Beneše. Prezidentovi pomáhal také při sepisování jeho pamětí. S manželi Benešovými byli Matoušovi v blízkém kontaktu. Po roce 1948 emigrovala do Norska sestra matky Anna Kvapilová. Po úmrtí Edvarda Beneše pracoval Bohuslav Matouš v Pedagogické knihovně J. A. Komenského a Historickém ústavu Československé akademie věd. Roku 1953 otce zatkla Státní bezpečnost (StB). Odsoudili ho za vlastizradu na osm let odnětí svobody. Předčasně ho propustili v roce 1959. Po ukončení základního vzdělání se Jaromír Matouš chtěl přihlásit na gymnázium, což mu režim neumožnil. Nakonec se roku 1960 vyučil v národním podniku Tiskárna Svoboda. V letech 1962–1964 sloužil na základní vojenské službě v Litoměřicích. V letech 1965–1977 studoval na vyšší umělecké škole grafické. Během socialismu se stýkal s Hanou Benešovou, Prokopem Drtinou nebo Antonií Kleinerovou. Během sametové revoluce se účastnil demonstrací, v tiskárně, kde pracoval, založil Občanské fórum (OF). V roce 2023 žil v Praze.