Vlasta Matoušová

„Moje maminka se za svobodna jmenovala Schücková, s přehlasovaným ‚u‘. Takže oni k těm zkouškám na tu UMPRUM za války, když končila grafickou školu, jí ani nepozvali, protože počítali s tím, že je to židovka. Nějak se to teda, pak jako děda musel vlastně nechat udělat asi do třetího kolene rodokmen. Když třeba máma chodila do nějakých kurzů kreslení a tam byl nějaký pán, tam taky chodil a jmenoval se shodou okolností taky Schück a ono je to nějaké židovské jméno. On si jí vzal prý stranou a ptal se jí, jak se jmenovala maminka za svobodna. Když řekla, že Poprová, tak ten pán prohlásil: ‚Schück und Poper, das muss eine jüdische Familie sein‘. Zřejmě teda žádné židovské náboženství v té rodině se nedodržovalo, ale otázka je, jestli nějaké kořeny tam nebyly.“

„V tom roce 1989, ono už tak jako ta perestrojka, už se to tak jako uvolňovalo, byla výstava v Jablonci, myslím na výstavišti. Nevím, jestli to byli jenom liberečtí výtvarníci nebo severočeští, taková výstava. Docela to bylo něco, co dřív nebývalo. Já si právě vzpomínám, že jsme se tam byli podívat s rodiči a pak jsme pokračovali nějakým autobusem do Pasek. Otec, který samozřejmě poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, tak mi říkal něco, co asi já jsem vůbec z těch našich rádií se nedověděla. Ale já si právě vzpomínám, že nějaká ta demonstrace byla, když ta výstava skončila. Já jsem v té tramvaji do Vratislavic si vezla ty obrazy zpátky a teď ta tramvaj byla natřískaná nějakou mládeží, která prostě, nevím no. Tak jsem si říkala, no jo, já vlastně ani nemůžu, protože musím toho syna vyzvednout z té školky a tohle musím dovézt, tak jsem se ničeho ani nemohla zúčastňovat, i kdybych chtěla. Musím Vám říct, že nějaké moc iluze tedy, nevím. Je pravda, že člověk tak nějak spíš řešil věci, nechci říct, tak jako obyčejně. Nedělala jsem si nějaký velký představy, že budou nějaké úžasné věci.“