Alice Mayerová

* 1936

  • „A mimo jiné jsme dělali brigády na různých šachtách. Já jsem dělala také na elektrárně, od patnácti do osmnácti jsme mohli být jen na povrchu. Když mi bylo osmnáct, tak jsem si troufla. No, možná jsem to přehnala, nevím. Přihlásila jsem se na brigádu v dole. Byla jsem tam já, spolupracovnice z pedagogické školy v Orlové a jedna ze zdrávky. Ta jedna nevím, kde se ocitla, zůstaly jsme tam dvě a čistily jsme pásy. A to bylo tak zaneseno, že jsme to vyčistily a už to bylo zaneseno znovu. Vyfasovaly jsme lopaty a to bylo všechno. Oblečení jsme musely mít svoje, nedostaly jsme nic. No byla to rarita pro havíře, my holky, které jsme na Gabriele fáraly. Každý si netroufal. Mimo jiné já jsem se tam potkala s nějakým začmouzeným chlapem a ten na mě: ‚Prokristaboha, děvucho, kaj že ses tu nabrala?‘ Já zírala. Já ho nepoznala a to byl soused, který bydlel přímo přes cestu od nás. On mě poznal, já jsem ho ale nepoznala.“

  • „Já jsem se narodila po deseti letech manželství mámě v sedmém měsíci. Máma mi říkala: ‚Nebýt babičky, tak tu nejsi, protože jsem nevěděla, jak s tebou zacházet. Když jsi se narodila, byla jsi modrá, fialová a hýřila jsi všemi barvami a já jsem měla strach se tě dotknout.‘ Tak mě prakticky vypiplala babička, která mě koupala a krmila. Krmila mě tak, že se vzal hadřík, do něj se dal rozmočený chleba, trochu cukru a já z toho měla dudlík. Z chleba a cukru jsem měla svoji výživu. Zabalila mě a strkala mě do trouby, do kachlových kamen, které byly doma. Do nich mě strkala, abych byla v teple.“

  • „Naše rodina přežila tím, že měla volkslistu. Oni to Němci rozlišovali, měli volkslistu 1, 2 a většina našich lidí byla nucena jednak kvůli práci a vůbec kvůli tomu, aby nebyli odsunuti, mít volkslistu 3. Tu měla většina obyčejných lidí, kterým šlo především o obživu. A my jsme ji právě měli. Otec byl bez zaměstnání určitou dobu a vím, že nebylo co jíst. Já jsem to jako děcko až tak nepozorovala, ale rodiče měli problém se uživit, tak otec chytal do čepice vrabce a vrány v zimě. Chodil se sousedy do řeky na černo chytat ryby. Večer tam někde nějaké košíky nastražili a ráno si šli pro ryby, které uvízly v koši. Tak se protloukal, jak se dalo.“ 0

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 03.08.2021

    (audio)
    délka: 02:00:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Horníci se divili, když viděli, že do dolu sfáralo děvče

Alice Mayerová na výletě v Praze - v šatech, které si sama ušila. Rok 1955
Alice Mayerová na výletě v Praze - v šatech, které si sama ušila. Rok 1955
zdroj: archiv pamětnice

Alice Mayerová, rodným říjmením Ličmanová, se narodila 28. března 1936 ve Stonavě. Její babička Barbora Ličmanová byla porodní asistentkou, která přivedla na Karvinsku na svět stovky dětí. Její otec byl horníkem na dole Gabriela. Vyrůstala ve velmi skromných poměrech v národnostně pestrém prostředí. V roce 1951 nastoupila na střední průmyslovou školu, kde vystudovala obor důlní strojírenství. V ročníku byly pouze tři dívky a bylo to poprvé, kdy dívky na tento obor přijali. V roce 1953 byla coby studentka přivezena do spořitelny v Karviné a musela pomáhat při úkonech spojených s měnovou reformou. V roce 1955 studium ukončila a pracovala na brigádě přímo v dole. Po práci v bytovém podniku v Havířově se opět vrátila do prostředí spjatého s uhlím. Až do penze pracovala ve Vědeckovýzkumném ústavu uhelném v Ostravě-Radvanicích. Je pamětnicí napjatých vztahů mezi Čechy a Poláky na Karvinsku a z mládí si přesně vybavuje, jak vypadaly obce, které jsou již nyní zaniklé.