Susanne Medas

* 1923

  • "Lidé se mě ptají, kam patřím. Ve skutečnosti nejsem ani Britka, ani Němka, dokonce ani Češka. Ale v Praze jsem se cítila opravdu doma, i když jsem se tam nenarodila. Je to mimořádně krásné město, ve světě jedinečné."

  • (Čte otcův dopis). "V pátek jsme zásilku expedovali. Myslel tím, že balíček odeslali. V angličtině nikdo neříká expedovat. Víte, je to pro mě velmi smutné. Byla jsem hloupá holka. Neuvědomila jsem si, že moji rodiče byli v Norsku velmi chudí. Neměli žádný příjem, byli závislí na Červeném kříži a Židovském výboru pro uprchlíky. Napsala jsem jim, že potřebuji věci, o kterých jsem věděla, že si je vzali s sebou do Norska. Ale cítím se velmi špatně, protože museli platit poštovné ... Byla to těžká doba."

  • „Ovšem v roce 1939 byla okupace Československa. Člověk, který vedl ten mezinárodní tábor v Anglii, to byl také socialista nebo sociální demokrat a měl kontakty na dospělé, kteří s námi byli v Anglii. A on věděl, co se děje. Napsal dopis, který vám můžu ukázat. Poprosil anglické rodiny, dělnické rodiny – to nebyli žádní boháči – aby vzaly nějaké děti na ubytování. Pan Winton měl možnost přivézt děti do Anglie, ale jen když budeme mít zajištěné rodiny na ubytování, aby to stát nic nestálo.“

  • „Pak byly dopisy Červeného kříže. Otevřené dopisy a dalo se psát jen pětadvacet slov. To jsme nesměli psát my, už jste viděl takový? Já vám můžu ukázat, mám jich pět. Šli jsme do kanceláře v Cambridgi, tam jsme mohli napsat pětadvacet slov i s adresou. Moc se psát nedalo. Pak jsme to podali, tam byl nějaký úředník, asi dobrovolník, který to pak přepisoval na zvláštní kus papíru s hlavičkou Červeného kříže. Tento dopis poslali do Norska na úřad Červeného kříže. Tam rodiče viděli ten dopis, mohli na druhé straně odpovědět, ale zase ne jejich písmeny. Důvod byl ten, aby nebyla možnost, že se tam něco tajného dá.“

  • „My jsme byli Židé, ale Židé se obyčejně nechtěli vrátit do Německa. Můj otec a jeho kolegové se chtěli vrátit do Německa. Nevěděli v roce 1933, že bude válka. Otce vůbec nenapadlo, že bychom emigrovali do Ameriky, to ne. Zůstali jsme v Praze a on si myslel, že by bylo dobré, kdybych šla do německé školy. Šla jsem do lycea v Charvátově ulici v Praze u Národní třídy.“

  • „Jmenuji se Susanne Medasová, rozená Bernstein, narodila jsem se v Berlíně v roce 1923, takže je mi nyní devadesát let. Otec byl novinář a byl politický editor. Byl novinář a dělal jen politiku. V březnu 1933 byly noviny zakázány. Redaktoři utekli, pokud mohli, kdyby zůstali v Německu, tak by byli mezi prvními do Dachau. Tenkrát Dachau bylo pro politické vězně. Naštěstí maminka pocházela z Jizerských hor, otec byl původem z Vídně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    London, UK, 27.02.2014

    (audio)
    délka: 04:10:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cítila jsem se v Praze doma

poválečná fotografie
poválečná fotografie
zdroj: archiv pamětnice

Susanne Medasová, jedno z „Wintonových dětí“, se narodila 29. srpna roku 1923 v Berlíně-Wilmersdorfu jako Susanne Bernsteinová. Její otec, levicový novinář židovského původu, byl původem z Vídně, matka pocházela z Jizerských hor. Po Hitlerově nástupu k moci rodiče využili domovského práva matky v Československu a rodina se roku 1933 přestěhovala do Prahy. Zde chodila do hnutí levicové mládeže Rudí sokolové - Rote Falkon. Na začátku prázdnin, 1. července roku 1939, odjela v dětském transportu organizovaném Nicholasem Wintonem. V Anglii vystudovala učitelství pro mateřské školy. Po roce 1945 se přestěhovala do Londýna a většinu času působila jako vychovatelka malých dětí. Do Prahy se vrátila poprvé až v roce 1984. Po manželově smrti v roce 1989 začala do Československa jezdit častěji, v letech 1994-1999 v Praze pobývala dlouhodobě, vyučovala angličtinu a anglickou konverzaci. Z poslední návštěvy v roce 2009 se do Londýna vracela ve „Wintonově“ vlaku, který byl slavnostně vypraven jako připomínka výročí záchranné akce.