Bernard Menachovský

„V tej vesnici, v tom městečku, kde jsme žili, my jsme první udělali taneční zábavu. Tam jsme navázali… To tam neexistovalo, žádná hudba. My jsme měli hudbu normálně. Čili naša hudba hrála tanga a – co já vím – ještě nějaké foxtroty atd., co se tehdy tančilo. A samozřejmá věc, jestli se tančilo, tak se navázaly známosti. A já jsem se taky seznámil s jednou holkou, ona byla v osmej třídě, studovala před maturitou a byla taková průměrná jak co do krásy, tak všeobecně, jak to tam bylo. Ale její matka měla carskou výchovu. Byla z tej inteligence, z tej carskej, kterou pak ta sovětská vláda nechala stranou. A ona byla učitelka na gymnáziu, protože za carských dob byla učitelka na gymnáziu. A její otec pracoval v nějakej továrně jako účetní, ale taky byl ze starých dob, měl tu ruskou starou výchovu. Oni jako že nic proti tomu neměli, a tak jsem i s ní vpadl do jejich společnosti. Hodně času na to nebylo, my jsme museli cvičit a věčně jsme byli… Ale byly ty neděle, to stačilo, aby člověk s někým jiným byl, a naša hudba v sobotu už hrála k tanci vždycky. Tak ve čtyři to začali, tak tam přišli a tančili, no tak tam bylo celkem dobře. A ta společnost byla taková dost osvícená, bych řekl. Samozřejmá věc, to, co oni znali, to byla sovětská literatura, tak o literatuře se nemluvilo, o práci se nemluvilo, tak se mluvilo o lásce.“

„Já jsem se chtěl vrátit do polské armády. A oni mi řekli, že do polské armády ne. Že mám možnost se vrátit do českej armády. A do sovětskej armády jako Nerus už se nemůžu vrátit. No tak já jsem řekl: ‚Já se vrátím do českej armády. Vždyť tady,‘ já jsem mu vykládal, ‚tady především jde o válku. Vždyť to je jedno, kde já toho Němca zabiju, z polskej armády, z českej armády anebo z americkej armády, jakýpak problémy. Já jsem zdravý a já chci bojovat, protože obsadili moji zem stejně jak vaši zem, nevidím v tom nic.‘ A on tak dumal, dumal a tam stál nějaký vyšší důstojník sovětský a to poslouchal a říká: ‚Má pravdu, pošli ho do českej armády. Když Poláci nechtějí, Česi berou každého. Oni se organizujú, oni potřebujú víc. To je jedno!‘ A tak mě poslali do českej armády. Čili to je taková náhoda, že jsem se [sem] dostal. A velmi, bych řekl, jsem se aklimatizoval tam a začal jsem uvažovat – přejít na češtinu. A tak jsem to vymnožil, polštinu s ruštinou, a vyšla mi taková čeština, která se postupně opravovala. Já asi dnes ještě nemluvím perfektně, to jsem si jakože vědom, [je] cítit takové něco cizého tady, jo, no ale už to jde.“

„Já jsem měl tak v Kyjevě řekněme takovou věc. Já jsem šel sám přes město. My jsme to město obsadili a já jsem tak jednou ulicí šel sám. A šla jedna babička s dcerou. A tý dceři mohlo být takových sedm osm, takové děcko. A ta babička, jak ulice byla prázdná a my jsme šli, ta babička začala ukrajinsky, to bylo v Kyjevě, ukrajinsky mluvit: ‚Naši osvoboditelé nás osvobodili,‘ a tak dále, víte, takové ty věci. A já říkám tej babičce: ‚No, osvobodili [jsme vás] my, taky sovětská armáda s námi bojovala,‘ a tak dál. A ta holka stála a poslouchala. A teď ona na ni... píchla do té holky a: ‚Slyšíš to, náš osvoboditel,‘ na ni. ‚Nohy musíš mu líbat.‘ A ta holka koukala a ona ještě ji udeřila. ‚Nohy mu líbaj.‘ A já říkám: ‚Babi, to není možné, mám špinavé boty, podívajtě sa přeci.‘ Ale ona klekla a začala mně líbat ty špinavé boty, jo...“

„Poněvadž jsem byl textilák, jak se u nás říkalo, no tak jsem hledal [práci] ve svém oboru. A Sověti to měli trochu jinak, jak to bylo původně v Polsku. Tak mě poslali do takového tříměsíčního kurzu. Tam jsem to zvládl, řečeno jedním slovem. A pak jsem nastoupil na dosti vedoucí místo jako náčelník plánovacího oddělení v jednej textilnej továrně, kde pracovalo takových 150 lidí. Taková střední, nebyla to velká továrna. Život pokračoval normálně dál. To celé společenství, všechno. A na tom – samozřejmá věc – ženy jako vždy viděly zase něco jiného, poněvadž se říkalo, že Sověti jsou proti kapitalistům. No a ty dcery těch úředníků, těch majitelů těch továren se považovaly za kapitalisty. Tak aby nevypadaly, tak ony nosily šaty od svých služek, když ony měly domlácené nějaké, anebo si kupovaly nějaké špinavé a roztrhané, aby vypadaly proletářsky. A poněvadž ony viděly a vždycky přesto chtěly být hezké, líbit se, třebas ženy komunistů, tak postupně se převlékaly do těch původních šatů. No a ti Sověti neměli nic proti tomu, poněvadž ti, co pracovali, přijely za nimi i rodiny, že jo, to znamená manželky i děti i dcery, tak ty dcery taky chtěly být hezky oblečené. Jedním slovem, to se zvyklo, to se urovnalo tam a žili jsme celkem v míru.“