„Značku ZW, to bylo Zwickau. Ostatní měli D nebo L, Drážďany nebo Lipsko. Díky našemu mládí, Mirkovi bylo jednadvacet let, Frantíkovi už bylo padesát devět let a mně bylo dvacet let, jsme se dostali z pekla. Před naším odjezdem jsem zahlédl právě dorazivších asi tisíc Varšavanek, kterým nařídili svléknout se do naha, a před každou (stála) kupka různých cenností. Ty měly zlato. Vše jim sebrali.“
„Dokončující práce pro provoz tábora. To zakládali nový koncentrák. Elektrický plot vedoucí na dvůr továrny Auto Union Werk Horch byl naším denním a nočním průchodem. Byla tam umístěna brána SS (Schutzstaffel) odpočítávající vězně a již daleko před ní zněl povel, což jsem jednou opomněl, a k našemu pětistupu skočil esesman a hrozně mě nakopl. Mě strašně bolel zadek.“
„Na nás přišla řada u lesíka, kde byly tankové zátarasy. Tak jsme do něj skočili a kličkovali. Ještě dnes slyším kulky, jak se odrážely od kmenů stromů. Asi po dvou kilometrech útěku jsme stanuli, těžko říct, to byl okamžik, na takové mýtince. Tam už byl s námi Jirka Panušků, co vařil pro SS (Schutzstaffel), vytáhl z podpaží takovýhle kus špeku, zpod druhého podpaží chleba a každému (dal) mírně, poněvadž jsme nemohli.“
„Přes opěradlo, přes židli a mlátil mě koženým bejčákem. Omdlel jsem a probudil jsem se na cele. Několik týdnů jsem spal vestoje opřený o roh kavalců. Jak byly nad sebou, tak o ten roh jsem byl opřený. Podobných výslechů bylo asi pět. Když kolem šel Hitlerjugend, tak on vyběhl na balkon se vztyčenou pravicí a po skončení se na mě otočil a zpráskal mě hlava nehlava, že jsem nestál v pozoru.“
„Jak jsem říkal, měl jsem už zaplacené taneční, protože se pořádal kurz tance, a Houba mě pozval do Prahy. To všechno padlo. Byl pátek, přišel lístek z pracáku z okresu Semily, že se mám v pondělí dostavit na jičínské nádraží za účelem pracovního zařazení v říši. A bylo po všem. Sešlo se nás na nádraží v Jičíně asi dvě stě nebo kolik. Většinou z Jičínska. Z toho kraje. Nejblíže byl tady z Běchar, tehdy za Jičínem, kamarád. Samozřejmě Němci kecali, že máme všechno připravené. Tak jsme za celé odpoledne dojeli do Ústí nad Labem.“
Josef Mikule se narodil 13. srpna 1923 v Lomnici nad Popelkou v tehdejším Československu. Ve svém rodném městě vychodil osm tříd obecné školy a v roce 1937 odešel do Jítravy u Jablonného v Podještědí, aby se naučil německý jazyk. Nakonec však musel z pohraničí odejít a dal se zapsat na jednoroční učební kurz v Libštátu. Po dokončení kurzu odešel pracovat do železářství Kučera v Lomnici nad Popelkou. V březnu 1943 však dostal povolávací lístek na nucené práce do Miřetic u Klášterce nad Ohří, kde pracoval ve firmě SUMAG (Sudetendeutsche Maschinen und Gerätebau), která se zaměřovala na výrobu leteckých součástek. Zde se zapojil do takzvané party kláštereckých, která se skládala z Čechů a ze sedmi ostarbeiterů (Ukrajinců či Rusů). Skupina konala schůze v lesích a jejím úkolem bylo přepadnout stráž Werkschutzu a sebrat jí zbraně. Dne 29. června 1944 je však zatklo gestapo a odvezlo do Karlových Varů k výslechům. Po nich byli Češi transportováni do koncentračního tábora Flossenbürg a do koncentračního tábora Mauthausen. Vedoucí celé skupiny Jiří Holeček nakonec v Mauthausenu zemřel. Josef Mikule byl dne 7. září 1944 transportován do koncentračního tábora Flossenbürg, ale už 13. září 1944 bylo při selekci rozhodnuto o jeho umístění do pobočního tábora ve Zwickau. Do saského města se dostal dne 29. září 1944 a opravoval součástky do letadel ve firmě Auto Union. Prožil zde také nálet na nedaleké Drážďany. Dne 13. dubna 1945 byl zařazen do pochodu smrti, ze kterého však byl u Weidenu in der Oberpfalz spolu s dalšími propuštěn. Chystal se odejít domů, ale hned ve Stříbře byl zadržen členem Volkssturmu a ve stejném městě byl krátce vězněn. Dne 26. dubna 1945 se mu však podařilo vrátit se do Lomnice nad Popelkou, kde se také s podlomeným zdravím dočkal osvobození Československa. V říjnu 1945 byl ještě odvelen na vojenskou službu, ale vzhledem k jeho pobytu v koncentračním táboře prodělal pouze výcvik a poté byl zařazen na plukovní ústřednu. Po vojenské službě pracoval v železářství Kučera v Lomnici nad Popelkou, odkud přešel do Technolenu v témže městě. Stal se i vedoucím technického skladu. V roce 1982 odešel do důchodu. Zemřel v roce 2018.
