Miroslava Molíková

* 1928

  • „To jsme jely s oběma holkami a s mojí maminkou z Bulharska z rekreace autobusem. A celou cestu přes Slovensko až sem do Brna jsme nepotkali jediného sovětského vojáka. Přišly jsme teda domů a spaly jsme v našem bytě. Tehdy jsme bydleli na Zemědělské. A můj muž ráno odešel do práce a za chvilku byl zpátky. A řekl: 'Vy si tady chrápete, a před prodejnou je takový zástup lidí, co honem si kupují do zásoby, protože jsou tady Rusáci a nevíme, co budeme dělat. A vy si tady chrápete a nemáme doma nic!’ Takže já jsem vyskočila, šla jsem se podívat. Opravdu před obchodem byla nekonečná fronta, myslím si, že v tom obchůdku bylo vybrakované v momentě všechno, co tam bylo k převzetí. Tím to skončilo.“

  • „Když se blížila fronta a střelba, tak jsme do toho krytu šli. A byli jsme tam schovaní. Pamatuju si, že táta z krytu vyšel a před vraty, která jsme měli do ulice, do polí, zpozoroval dalekohledem, jak to kde vypadá. A zřejmě ho uviděli Rusové, tak vystřelili. A to byla neděle ve tři čtvrtě na osm večer, kdy táta rychle vstoupil do krytu a řekl: 'Musíme odsud pryč.' Půjdeme honem do společného krytu, který byl pod sladovnou, kde byli všichni občané Mořic, protože tam byly velikánské prostory a někteří s sebou měli oblečení, peřiny a já nevím co všechno. Jenže my jsme s sebou neměli nic, jenom máma měla konev od mléka, do které, než jsme šli do toho našeho malého krytu zahradního, dala osobní doklady a to, co považovala za nutné, a vzali jsme to s sebou do krytu. No a v tom krytu, co byl pod sladovnou, jsme byli asi dva a půl dne. A první ruské vojáky, kteří přecházeli přes Mořice, jsme viděli v tom krytu až v úterý o půl desáté večer. A protože Němci si z našeho domu udělali kulometné hnízdo a Haná, to je prostor, který je rovina, že vidíte hodně daleko, tak když se přibližovali, tak Němčouři je střelbou zahnali zpátky, takže Rusům nezbylo nic jiného než tři místa, ze kterých se Němci bránili, zapálit. Náš dům, střechu kostela a střechu sladovny. Takže když jsme vyšli z toho společného krytu a blížili jsme se k našemu domečku a uviděli jsme hromadu sutin, tak všichni jsme plakali. To jsem poprvé v životě viděla plakat i svého tatínka. Tak když jsme se k tomu zbořeništi blížili, tak proti nám šlo pár sovětských vojáků. A když viděl, že pláčeme, tak se mámy ptal, ale musel to být občan, který rozuměl českému jazyku. Tak máma ukázala: 'To byl náš dům, už ho nemáme. Kam půjdeme?' A ten sovětský voják odpověděl: ‚Máš muž. Máš…,’ –takhle udělal – 'Máš děti, a u mě nic. Já sám. Moje žena a děti pobity.’“

  • „Moje máma byla člověk velice hovorný a ráda se pohybovala s lidmi. Takže když k nám přišlo třeba najednou šest lidí, tak všichni se posadili kolem rádia a poslouchalo se. Táta měl na vstupních vratech, my jsme neměli malé dveře, ale měli jsme vrata, kterými se projíždělo s dobytkem a se secím strojem a tak dál. Tak měl na vstupních vratech udělané takové nějaké zařízení, že když by někdo zvenčí vrata otevřel, tak že spadlo takové závaží a dalo zvuk, že někdo jde. Tak když se poslouchalo, tak táta vždycky seděl nejblíž dveřím do toho průjezdu, aby slyšel, kdyby někdo šel, tak by honem rádio byl schopen zastavit. Máma měla nachystané na stole vždycky nějaké buchty anebo mléko od kraviček a tak, že by to vypadalo, že jsou tam hosté na besedě, ale neposlouchají nic. Tak to byla taková finta, kterou si dodnes pamatuju.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 24.02.2023

    (audio)
    délka: 02:22:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

KSČ jsem považovala za organizaci pro dospělé

Miroslava Molíková ve svých 20 letech
Miroslava Molíková ve svých 20 letech
zdroj: Archiv pamětnice

Narodila se 24. září 1928 v Mořicích na Hané do malorolnické rodiny. Dětství a mládí prožila na okraji Mořic, kde její rodina bydlela. Během druhé světové války rodina poslouchala zakázanou rozhlasovou stanici BBC (i díky výhodné poloze domu mimo centrum obce). Závěr války prožila Miroslava Molíková v krytu sladovny v Mořicích. Z jejího rodného domu si německá armáda udělala kulometné hnízdo. Dům byl kompletně zničen. Rodina bydlela dva roky v provizorních prostorech, teprve v roce 1947 si postavili nový dům. Miroslava Molíková v roce 1952 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Mezi lety 1959–1965 pracovala jako účetní v okresním výboru Svazu československo-sovětského přátelství v Brně. V 60. letech absolvovala tři cesty do Sovětského svazu. V letech 1965–1984 pracovala ve Vlnapu v úseku výchovy kádrů. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se vracela z dovolené v Bulharsku. Dnes (2023) je v důchodu a bydlí v Brně, kde vychovala dvě dcery.