Jak dostat život z klece
Stáhnout obrázek
Dagmar Táborská, později po otci Gieblová a nakonec po druhém manželovi Moravcová, se narodila 15. března 1950 v Praze Podolí. Její otec, Miroslav Giebl, pracoval pro nizozemskou lékárenskou a drogistickou firmu. Po nezdařeném pokusu o emigraci v sudu od piva na podzim 1949 se o útěk pokusil o pár měsíců později zas, tentokrát i se svojí partnerkou Jarmilou Táborskou. Jejich pokus o překročení hranic přes šumavské lesy byl však prozrazen, oba byli postaveni před soud. Miroslav Giebl byl odsouzen k pěti letům nucených prací v uranových dolech, Jarmila Táborská k devíti měsícům odnětí svobody. Novorozená Dagmar skončila na tuto dobu v kojeneckém ústavu. Otec Miroslav byl po třech letech z lágru propuštěn „ze zdravotních důvodů“, když byl málem usmrcen zavalením rudy v dole. Po dlouhém zotavování získala rodina byt o výměře 4x4 m na půdě vily vyvlastněné jiným lidem, kde však netekla voda a nebylo topení. Rodiče měli problémy najít si práci, Dagmar zažívala šikanu ve škole ze stran učitelek i žáků. V roce 1961 se rodina přestěhovala do Příbrami. Dagmar úspěšně vystudovala gymnázium a v roce 1968, kdy se tolik nepídilo po třídním původu uchazečů, se dostala na vysokou školu. Podepsala manifest Dva tisíce slov, zúčastnila se pohřbu Jana Palacha. Vzpomíná na pálení učebnic marxismu-leninismu na nádvoří strahovských kolejí v Praze i na studentské pochody Prahou k prvnímu výročí sovětské okupace, pověstné brutálním rozehnáním státními složkami. Po ukončení studií se vrátila do Příbrami, kde působila jako učitelka matematiky, fyziky a angličtiny na druhém stupni ZŠ. Její matka Jarmila se po revoluci v listopadu 1989 angažovala v Konfederaci politických vězňů České republiky (KPVČ), sama Dagmar se angažuje ve spolku Dcery politických vězňů. Otec Miroslav se touženého pádu komunistického režimu nedožil.
