„Byl jsem v táboře. Pracoval jsem každý den, každou sobotu, neděli i o svátek. Jenom jsme pracovali. Neměli jsme volné dny. Někdy jsme museli jít pracovat i na druhou směnu. Měl jsem číslo 545. Nikdo neměl jméno, všichni měli čísla, jak to bývalo v táborech. V tomto táboře bylo asi 600 nebo 700 lidí. Byli to především muži z německých vesnic v Sudetech. Moc jich v železárnách zemřelo, protože to byla těžká práce. Já jsem byl mladý a silný kluk. Jednou jsem čtrnáct dní jezdil s malou lokomotivou. Byl tam strojvůdce a já jsem byl ranžíra. Připojoval jsem a odpojoval hunty. Tam jsem se měl dobře. Když byla přestávka, tak jsem strojvůdci chodil pro pivo. Jednou mi řekl, ať si sednu do huntu. Nevěděl jsem proč. ‚Vlez tam!‘ Hodil mi kus chleba. Hodil mi kus své svačiny. To ale nesměl nikdo vidět, tak to bylo, protože by měl potíže, že dává Němcovi jídlo.“
„Nikdo se nás neptal, kam chceme. Byli jsme vyhození z vlaku, ve kterém jsme strávili tři dny. Pořád se někam jelo. Vlak stál a jel, stál a jel. Potom jsme byli na severu Německa, blízko Lübecku, ale ještě v sovětské zóně. Čtrnáct dní jsme strávili v karanténním táboře. Byli jsme zbavení vší a tak. Najednou nám bylo řečeno: ‚Zítra jedete pryč.‘ Ale kam, to jsme nevěděli. Nasedli jsme opět do vlaku a vysedli jsme až v okresním městě Ludwigslust, od kterého vede odbočka, kudy dříve jezdil vlak do Hamburku, třicet kilometrů. Po cestě z Ludwigslust do Dömitz se v každé stanici odpojil jeden vagon. Někteří lidé přišli k rolníkům, další jinam. My jsme byli v prvním vagonu, takže jsem se dostal až do městečka Dömitz, kde žilo 5000 lidí. Bylo to staré meklenburské městečko přímo u Labe. Byli jsme tam přidělováni do jednotlivých domů. Od nádraží nás vozili autem do městečka, kde jsme vystoupili. Napsali nám jméno... ‚Vy jdete tam, vy jdete tam, vy jdete tam.‘ Měli jsme malou místnost a byli jsme čtyři. Byly tam patrové postele, stoleček a malá skříň. Malé místečko, ani ne 4x4 metry. Bylo to sklenářství. Museli odevzdat místnost. Ti lidé, kteří tam bydleli a měli domy, museli všichni odevzdat místnost. Netěšilo je to, ale museli.“
„Šli jsme po silnici. Byl velmi teplý květen. Zavazadla už jsme neměli. Lidi to všechno zahodili, protože se s nimi nedalo chodit. Nikdo nevěděl, kam jdeme. Jídlo nebylo. Pití nebylo. Už jsme šli po silnici tři nebo čtyři dny. Nebyli jsme na to přichystaní. Neměli jsme s sebou žádné zásoby. Bylo štěstí, že nás posbírali. Dostali jsme jídlo, nevedlo se nám tam špatně. Národní výbor nás chytl. Řekli: ‚Tady do práce na statek.‘ Už nebylo: ‚Běžte do Reichu.‘ Pro nás to bylo štěstí, byli jsme tam schovaní. Tam nebyl nikdo, kdo by nás bil a tak dále, jak to tenkrát bylo. Jistě víte, co se všechno stalo. Možná, že by se nám stalo totéž, kdybysme šli dál. Byli jsme sice na práci, to jsme museli, ale dostali jsme jídlo. Vařilo se tam. Byly tam hlavně ženy. Statek dal vše, co jsme potřebovali. Spali jsme na slámě. Tak to bylo pro nás dobré. Když se dívám zpátky, chytli jsme to ještě dobře.“
Dr. oec. Walter Nachtigall se narodil 6. února 1931 do německé katolické rodiny Marie (za svobodna Langové) a Alfreda Nachtigalla v Horních Heršpicích u Brna. Vyrůstal v příhraniční oblasti, jejíž obyvatelé většinou byli - stejně jako Nachtigallovi - bilingvní. Během divokého odsunu byli internováni od května do října roku 1945 v Hořesedlích a následně v Dubí u Kladna. V srpnu roku 1946 byli v rámci organizovaného odsunu přesídleni do Dömitzu, kde pamětník ještě téhož roku začal studovat střední školu, kterou dokončil v roce 1950. Následovala studia hospodářských věd na Humboldtově univerzitě. Pracoval jako odborný poradce, překladatel a lektor v Nakladatelství hospodářských věd v Berlíně a roku 1974 složil doktorandskou promoci v oboru hospodářská statistika. Překladatelství z češtiny a ruštiny se věnoval i soukromě. Vydal a podílel se na mnoha populárně-naučných knihách s hospodářsko-vědní tematikou. Byl dvakrát ženatý, má dva syny a jednu dceru. Žije s rodinou v Berlíně.
