Vladimír Nadrchal

„My jsme před utkáními ve Squaw Valley měli několik přípravných zápasů, hráli jsme v Minnesotě proti univerzitnímu mužstvu, mladí kluci, nadupaní. V poslední třetině jsem byl zraněn, byl jsem napíchnut na hokejku do levého oka, velká krvavá rána, velký údiv, když ze mě kapalo to červené. Samozřejmě zápas jsem nedochytal, odvezli mě do nemocnice. Byl jsem na zvláštním pokoji sám, položili mě na postel, dva pytlíky s pískem mně dali vedle hlavy, abych nemohl hlavou pohnout. Zůstal jsem tam, anglicky jsem neuměl, jen děkuji, thank you, a banální věci. Zůstal jsem tam na ocet. Program mužstva byl pevný a sjednaný a došlo to tak daleko, že doktoři rozhodli, že tam musím pár dnů zůstat. Čili jsem zůstal na pokoji, mužstvo moje odjelo na další trasu beze mě. Mě tam nechali a – buď ve spojení s doktory, a až bude čas, někdo pro tebe přijede. Zůstal jsem tam tři dny a ležel jsem na samotce. Pak se to zlepšilo, musím dodat, že personál byl vnímavý. Objevili tam někde sestřičku, která mluvila slovensky, a nemusel jsem vybírat z jídelního lístku prstem, co by to mohlo být. Přečetla mi to. Byl jsem tam asi tři dny.“

„Můj nástup do Brna byl spojený, to jsem jaksi přeskočil, s úmrtím otce. Měl jsem povolávací rozkaz, nevím, na který den, ale byl to stejný den, kdy otec měl pohřeb. Můj nástup na vojnu proběhl tak, že kolem poledne měl otec kremaci, pak byl oběd s rodinou. Po obědě jsem nastoupil do auta, ne mého, žádné jsem neměl. Známý mě dovezl do Brna na zimní stadion a hrál jsem od šesti zápas. Kdyby to někdo takhle udělal dneska, tak ho všichni kamenujou, ale tenkrát byl stav v tomhle, že jsem to ani nezkoušel, požádat o nějaký odklad, který bych pravděpodobně dostal. Ale nezkoušel jsem to, bral jsem to tak, že to zvládnu, a zvládnul jsem to. Uniformu jsem vyfasoval až druhý den, takhle jsem byl převelený do Brna.“

„V průběhu třetího nebo čtvrtého ročníku se u mě objevily problémy na plicích, byl jsem pod důkladnými prohlídkami. Diagnóza byla nález na plicích, tak byla nemoc označená. Musel jsem přerušit školní povinnou docházku, umístili mě do Košumberka, to je město někde dvacet kilometrů za Chrudimí, kde bylo sanatorium pro postižené chorobou na plicích nebo špatným dýcháním, prostě léčení plicních onemocnění. Opravdu mě tam přemístili, myslel jsem, že tam budu měsíc nebo dva. Ale vyklubaly se z toho dva roky, školu jsem nepromeškal. Léčba spočívala v tom, že byl odpočinek a čerstvý vzduch a odpoledne byl chleba se psím sádlem. Mělo podle řečí dobrý vliv na problémy, které jsem měl s plicemi, říkalo se to. Absolvoval jsem tam dva roky v pohodě, propustili mě s výsledkem, že lékaři doporučují, abych se vyvaroval sportu, kde je hodně námahy. Zkrátka klid, žádné velké běhání, žádné velké akce. Dělalo mi to dost problémy, byl jsem totiž ve skupině kamarádů, byli stejně staří a hráli hokej.“