MVDr. Jiří Návara

* 1957

  • „Ale on byl problém i s distribucí tiskovin. Protože dvě takové pseudodemokratické strany, které tady existovaly, to byla Československá strana socialistická a Strana lidově-demokratická [sic], myslím, se jmenovala. A ty měly svoje tiskoviny: Svobodné slovo a Lidovou demokracii, myslím, že se to tak jmenovalo. Tihle novináři začli už psát rozumně a ty tiskoviny se distribuovaly. K nám se nějak doneslo, nevím už, jak to bylo, to bych nebyl schopen říct – že je třeba zajistit distribuci těch tiskovin mezi lidi, protože do měst se to přivezlo v balíkách svázaných provazem, pošta to rozvezla, naházela to před prodejny tabáku. A někdo prostě říkal, že jezděj policajti – dostali takovej příkaz – a ty balíky zase sbíraj a odváží někam do stoupy. Takže lidi maj chodit ráno ve čtyři hlídat ty tabáky a rozdávat ty tiskoviny anebo zajistit, aby se mohly prodávat v tom tabáku. To je dost důležitá otázka, co říkáte? A já jsem tenkrát se svým sousedem Rudou Teclů, kterej dělal ředitele archivu, tak jsme říkali, že půjdeme hlídat náš nejbližší tabák, kterej byl na náměstí. Byl někde tam v těch místech, co je dneska kavárna V klidu. A tam jsme stáli asi od tří pro jistotu a čekali jsme, a skutečně přijela pošta, hodila takhle ten balík těch novin. Tak jsme to tam postavili ke dveřím a stáli jsme dál. Skutečně za nima asi pět minut přijelo policejní auto, zastavilo, dodneška si vzpomínám – bych poznal toho člověka, kdyby mi někdo ukázal tu fotku, protože to byl velmi silný moment – jak tam chvilku seděl, koukal na nás, my jsme koukali na něj a on přemýšlel, jak velký riziko je splnit ten rozkaz. A jak velký riziko je – ne se s náma prát, nás by asi přeprali eins zwei – spíš udělat si do budoucna hodně velkej šrám. Myslím, že to asi mu běželo v tý hlavě. Takže takhle. Tam jsme na sebe koukali chvíli a prostě pak oni odstartovali pryč. Asi to takhle dělalo víc lidí v Táboře. To bylo ještě před založením Občanskýho fóra v Táboře. Takhle to asi dělalo víc lidí a pak už se ty tiskoviny distribuovaly normálně.“

  • „A dojeli jsme k těm hranicím, tam jsme byli na té chatě. A viděli jsme na ty dráty, který byly několik set metrů od nás. A za drátama byla rakouská vesnice. A tam jsme si to uvědomili, stáli jsme tam skutečně mlčky. Pak jsme se o tom bavili, že teď konečně vlastně vidíme, že my jsme v tom lágru za těma drátama. Ještě markantnější to bylo o té silvestrovské noci, kdy jsme na prskavkách udělali takový háčky a házeli jsme je na strom, kde bylo opadané listí, a ony tam dělaly – pár prskavek – takovej kolorit silvestrovské noci. Bylo to velmi kontrastní: proti tomu nebi ten holej strom, na něm pár prskavek, a za pár okamžiků v tý vesnici v Rakousku začal ohňostroj. Obrovskej, kterej jsme neviděli ještě. Neuvěřitelný barvy, tvary. Zase jsme tam stáli mlčky a říkali jsme: ‚To je úplně šílený, teď my tady vidíme dráty, pár prskavek na holým stromu, a přes ty dráty koukáme do svobodnýho světa, jak si tam dělaj ohňostroj takovej nádhernej.‘ Prostě byli jsme z toho víc v depresi. Mysleli jsme si, že budem mít radost, že máme chatu pro sebe a jsme někde na Šumavě... A dodneška na to všichni vzpomínáme, jakej to pro nás najednou byl střet, konfrontace s tou nesvobodou, s tou realitou. Takováhle drobná malá epizoda.“

  • „Stejně asi naivně jsem se zachoval, když ta škola skončila a já jsem chtěl vycestovat na Západ. Prvně v životě. Předtím mě to ani nějak nenapadlo, nenutilo. A tak jsem si došel pro všechny ty papíry, a to musela taky potvrzovat závodní organizace KSČ. Předsedkyní strany tam byla paní Kratochvílová, velmi nepříjemná ženská, která měla zlobu v sobě, nikdo ji neměl rád. Za tou jsem šel s tím papírem, aby mi to potvrdila, že si chci zažádat o devizovej příslib. A ona na to koukala nevěřícně, protože jsem byl jedinej z celý školy, a říkala mi: ‚Co tam budeš dělat, Návaro?‘ Tak já jsem jí říkal, jako že bych chtěl pobejt nějakej tejden v tý Francii, abych se koukl, jak to tam vypadá, pak stopem do Německa, jak to vypadá, pak na chvilku ještě do Anglie a pak bude konec prázdnin. Ona zase na mě jak ten policajt vyvalila oči, zakroutila hlavou, že takovýho člověka ještě asi neviděla, a dala mi to razítko. A mávla rukou, že beztak mi nic nedaj. Samozřejmě že mi nic nedali, sedm let jsem žádal furt dokola, a nedostal jsem nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tábor, 26.07.2019

    (audio)
    délka: 01:33:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem vděčný, že jsem zažil tak vzrušující dobu

Jiří Návara v roce 2019
Jiří Návara v roce 2019
zdroj: Během natáčení

Jiří Návara se narodil 11. října 1957 v Táboře. Vystudoval Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně a po absolvování složitě hledal adekvátní uplatnění, kvůli kterému by zároveň nemusel vstoupit do komunistické strany. Nějaký čas pracoval jako zedník, následně zakotvil v kafilerii, kde určoval příčiny úhynu zvířat. V prvních revolučních dnech v listopadu 1989 bránil tehdejší noviny jako Svobodné slovo, které jako první začaly psát otevřeně o dění v Praze, před příslušníky bezpečnosti, kteří se je snažili zabavovat. Následně založil v Táboře Občanské fórum. V době štěpení Občanského fóra stál u zrodu táborské Občanské demokratické strany. S tou se později rozešel zejména pro odlišný postoj k lustracím. V letech 1990 až 1998 byl Jiří Návara táborským místostarostou a politickou činnost považuje za dobrou zkušenost, kterou by doporučoval každému.