Václav Nedomanský

* 1944

  • „Poslední dobu, co jsem byl v Bratislavě, tak jsem byl sledovaný odposlouchávacím zařízení a údajně i osobně. Hlavně můj trenér Starší a Gut, to byli ti dva, co dávali nejvíc zpráv z hokejového prostředí. Nemohl jsem kontaktovat [rodiče]. Všechna pošta se našla ve spise, který tady je. Všechna pošta byla zastavená, otevřená. Zkrátka kontakt nemohl být. Telefon u rodičů byl odposlouchávaný. Spojení, když bylo, vždycky kleklo. Mluvit jsem nemohl, pošta nepřišla. Otec, když byl na smrtelné posteli, myslím 1984, telefonoval jsem – byl v nemocnici a přivezli ho na vozíku. Jednou mě byl navštívit, když bylo jasné, že umírá, tak ho pustili. Ze začátku chtěli, aby rodiče jeli sem [do Kanady] a přemluvili mě zpátky k návratu. Ambasáda měla lidi, kteří mě kontaktovali. Řekli jsme jim přes mého právníka, ať přestanou, nebo že budou vyhoštění z Kanady. Takže to přestalo. Kontakt nebyl, žádné cellphony, nebyl internet. Poprvé jsem přijel sem asi po dvaceti letech, když jsem mohl.“

  • „Bydlel jsem už v Torontu v té době. Takže shodou okolností Vlado Dzurilla a Jirka Holík byli u mě večer na návštěvě, udržovali jsme vztah, pokud jsme mohli. Kluci riskovali, museli utéct od týmu a neříkat nic, protože byli sledovaní. Vlado říká: ‚Ja na ně serem. Jedu za tebou, jsme kamarádi dvacet nebo deset let a chci tě vidět.‘ Jirka byl taky takový ležérní. Zápasy jsem viděl, bylo to ohromné, jak hráli, a drželi se. Vlado chytal ohromně, měl styl, byl ochotný zastavovat jejich [Kanaďanů] střely víc než přihrávky. Udělal si ohromné jméno. Mohl tam hrát, kdyby chtěl.“

  • „Tehdy ten systém fungoval tak, že ve vedení byli funkcionáři pod vlivem různých organizací. A všelijací tajní policajti telefonovali dopředu, že takový autobus jede, to už bylo vytipované. Pamatuju si, že jsme zmeškali zápas, vylodili nás a kontrolovali. Jednou řekli: ‚Všechno ven!‘ A trenér: ‚Co jsou tyto věci?‘ – ‚Nevíme.‘ Vzal to a vyhodil do příkopu. Pamatuju si osobně, že všichni museli vyjít ven. Dokonce jak říká pan Panenka, vysvlékali nás, a když přišlo na mě, tak jsem si sundal kalhoty a měl jsem spodky. Celník říká: ‚Mám k tobě moc respektu, nemusíš sundávat ty spodky, obleč se a běž!‘ To byl těžko zapomenutelný příběh.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.02.2024

    (audio)
    délka: 02:47:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Václav Nedomanský se raduje z gólu v reprezentaci na začátku 70. let dvacátého století
Václav Nedomanský se raduje z gólu v reprezentaci na začátku 70. let dvacátého století
zdroj: archiv pamětníka