Ondřej Němec

„Byl to úžasný zážitek najednou na pódiu slyšet mluvit Václava Havla. A přesně si pamatuju, když jsme vyšli ven před ten Činoherák a takhle jdeme nahoru tou Krakovskou, nebo Ve Smečkách to vlastně bylo. A já jsem šel vedle Petrušky [Šustrové], která taky byla v té Wrocławi, a říkal jsem jí: ‚Teda, Petruško, dovedla by sis to představit před čtrnácti dny ve Wrocławi, že tady budeme v Praze na pódiu v divadle poslouchat Vaška Havla?‘ A ona říkala: ‚Co, dovedl by sis to představit předevčírem?‘ A já jsem říkal: ‚No, to máš pravdu.‘ Vůbec, vůbec, vůbec jsme to netušili. A nezdá se mi důvěryhodné – ti lidi, co říkaj, že to věděli rok dva dopředu. Nevěděli jsme nic.“

„Já jsem udělal pár fotek té kaple, kde byla zavřená rakev. Potom šel průvod k tomu hrobu, to jsem se tak nějak proplétal mezi těmi lidmi, i jsem si dělal nějaké celky, ale samozřejmě jsem viděl, že ti fízlové jsou krok za mnou. To opravdu nebylo, že by mě jen tak jako pozorovali, ale opravdu chodili metr za mnou. Pak se mi to potvrdilo, když jsem byl potom v Bartolomějské, oni přesně věděli, kolik jsem vyfotil snímků, měli to spočítané. A samozřejmě je zajímalo, jak je to možné, že na ten 6×6 film jsem udělal 24 obrázků, protože věděli, že jsem film nevyměňoval… Pak jsem se dostal zezadu k tomu hrobu, tam jsem zase dělal fotky, a když zkrátka byl konec toho filmu a už pohřeb skončil, lidi se rozcházeli, bavili se na tom hřbitově přátelé mezi sebou, tak jsem trošku hystericky říkal tátovi, který šel zrovna kolem: ‚Tati, co mám dělat, choděj tady za mnou tihle dva, mám ten film, oni mi ho určitě seberou‘. A táta velmi klidně říkal: ‚No, tak to nějak uděláme, počkej tady.‘ Zrovna tam byla moje sestra Markéta, potom tam stál Nikolaj Stankovič, udělali jsme hlouček, asi tak ty čtyři lidi nebo pět. Odepnul jsem z toho foťáku (tu kazetu – pozn. ed.), byla poměrně veliká na ten 6×6 film, celý ten zadek jsem odepnul, a tak to šlo mezi námi dokola, až to spadlo do kapsy tomu Nikolaji Stankovičovi. Potom sebrali Markétu, sebrali mě, sebrali tátu. Ale ten Nikolaj se odtamtud nějak vytratil. Mám pocit, že snad ještě cestou z toho hřbitova tu kazetu předal Fanynce Sokolové, dceři profesora Patočky, u které já jsem si ho asi za dva dny vyzvedl.“