Pro nás bylo vlastenectví první třída
Stáhnout obrázek
Josef Ondrýsek se narodil 1. března 1920 v Lutíně. Vyučil se strojním zámečníkem a nástrojařem u Sigmy Lutín. Vzpomíná přitom na svou tovaryšskou mzdu, která tehdy sotva pokryla rodinné výdaje na stravu a oblečení. Z doby první republiky si živě pamatuje na houstnoucí atmosféru po roce 1935, kdy se jednak začaly masově vyrábět plynové masky a jednak se stupňovaly politické manifestace proti nebezpečí ze strany hitlerovského Německa. Za války již pracoval v Sigmě, která dodávala důležité součástky na výrobu strojů a letadel. Zatímco na začátku války se snažil především zdržovat opravy strojů tím, že poškození hodnotil značně nadsazeně, po heydrichiádě už spolu s dalšími sabotoval výrobu samotnou. Úmyslně dělali nepoužitelné zmetky, ale také vyrobené součástky přímo odváželi mimo dosah Němců do blízké fary v dlouhých bednách určených k přepravě plynových masek. Brzy se pak začal zapojovat i do aktivního ozbrojeného odboje v rámci skupiny Rigitan. Ta spolu s dalšími dvěma skupinami operovala v oblasti Náměšti, Konic a Javoříčka na Olomoucku. Vedle několika přepadení německých dodávek či vlaků zaútočili také na německou posádku, kterou odzbrojili, přičemž zabili dva z německých důstojníků. Zásadní pro ně byla podpora místních obyvatel, kteří jim všemožně pomáhali. Často ani nepřemýšlel, jaké následky mohly jeho akce mít. „Pro nás bylo vlastenectví první třída! Smrt nebo nebezpečí? My jsme do toho šli jako lvi.“ Jako pomstu za sílící útoky partyzánů na samém konci války vypálili Němci obec Javoříčko a postříleli všechny muže starší patnácti let, včetně dvou přátel pana Ondrýska. On sám měl ale s Němci ve své rodné vsi jen dobré zkušenosti. Spolupráce za války s nimi prý byla stejná, ne-li lepší než s mnohými Čechy. Kurt Ludva tenkrát dokonce nabízel bratrovi pamětníka pistoli, ten ji ale s díky odmítnul. Po válce byli všichni odsunuti. Na jeden transport dohlížel jako voják i Josef Ondrýsek. Po incidentu, při kterém si jeden muž z Lutína šel dokazovat svou mocenskou převahu nad zajatými Němkami, dal rozkaz k okamžitému odjezdu a až do konce cesty se problémy neobjevily. Po válce byl zvolen do okresního národního výboru. Při té příležitosti se setkal v Přerově i s Alexejem Čepičkou. Po většinu svého života poté pracoval v JZD. Nerad vzpomíná na dobu, kdy byl kvůli sporům s funkcionářem KSČ v 50. letech poslán do dolů na Karvinsku. Stejně tak měl problémy v roce 1968, když protestoval proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Po roce 1990 přišel o celoživotní úspory, když je uložil do kampeličky Českomoravské stavební spořitelny. V posledních letech se snaží především působit na mládež, předávat jim své zkušenosti, připomínat historii a povzbuzovat je. Oporou mu v tom je jeho paní.
