Arthur Rehberger

„Poklekl jsem na tom místě, kde by v tom hromadném hrobu mohl být pohřben, položil jsem tam svíčky a květiny, meditoval jsem a rozjímal, a najednou – to už se mi několikrát stalo - jako když vypnete zvuk na televizi. Vidíte jen obraz a neslyšíte ani ptáčka, ani broučka zabzučet. Prostě totální klid. A zrovna ve chvíli, kdy jsem sliboval tomu mému strýci, že udělám všechno, co je v mých silách, aby se o něm začlo zase hovořit, aby se vrátil zase do života, protože ti se ztratili, jako kdyby nikdy nežili. A najednou se stalo to, že mi vypnul zvuk, a jako by někdo za mnou, ne těsně, ale v jisté vzdálenosti, jako by někdo řekl: ,A co my?‘ Já vám to vyprávím a jde mi mráz po zádech. Tak jsem se bleskově otočil a on tam nebyl vůbec nikdo. Byl jsem tam jenom já, to byl všední den, tam nebyla dušička. Tak jsem pochopil, že jsem to asi neformuloval správně. Omluvil jsem se a říkám, že udělám všechno, aby o něm, o tom strýci, a všech jeho kamarádech se začalo zase mluvit.“

„Jak zemřel, kde zemřel, proč zemřel, to nikdo nevěděl, protože moji příbuzní při těch sedánkách si netroufli ani se o tom zmínit. Protože na to bylo šest zákonů na ochranu první Čekoslovenské republiky, které začly vycházet od roku 1918. Co první udělal tatíček Masaryk, že zakázal vůbec mluvit o 1. světové válce, pokud se nejednalo o chvalozpěvy na československé legie.“