vojín Alexandr Štípek

„Pak jsme jeli odtamtud pod tu Duklu. Tam nás propadlo hodně pod Duklou. Jednou jsme ji vzali tu Duklu a pak zas jsme ji museli odstoupnout. A já jsem byl raněný, mám tu ruku přeraženou, mám cizí kost. Palec jsem si musel ukousat, protože nůž jsem měl v pravé kapse. A tak jsem nemohl. Tak ruka byla přeražená, ne úplně ta kost, ale ty nervy byly potrhané. A tam byla střepina. A tak jsme přišli pak do takové vesnice. Ve chlívě, v těch žlabech jsme spali. Lidé nám přinesli peřiny a deky. A odtamtud zase jsem jel až na Kavkaz do Krasnodaru. A tam jsem ležel čtyři měsíce a nepomohlo to. Oni tu střepinu nemohli dostat. Až pak na zimu odjeli, ti doktoři. Ale u nás byli většinou na frontě už doktorky, doktoři byli v Rusku. Tak jeli na tu dovolenou, takže tam zůstaly jen vrchní sestry. A mně to zmodralo, ta ruka. Teplotu, tu jsem dostal a už jsem věděl, že to je konec. A oni bez doktorů nemůžou. Tak jsem šel za tou vrchní sestrou a říkám: 'Sestro, řezat.' Ona se na to podívala a že nemůžu, že to nevydržím. A já povídám: 'Vydržím!'. Tak byla taková židle a tam mě spoutali na ni. A jak řízla, tak vylétla taková sklínka krve černé. A střepina taky vypadla. Ale tak stejně, nervy jsem měl zpřetrhaný.“

„A většinou, když jsem chytli Němce, tak mluvili svým jazykem. My jsme si s ním nic nedělali, dali jsme ho do štábu. Ale jak ho vzali jiní vojáci, takoví mladí byli, tak ho vedli do štábu mladí kluci, ti šestnáctiletí. Tak hned jsme zaslechli – my jsme tam chtěli zajít do toho štábu – jak říká: 'Zajdeš tam a zastřel je.' Tak to prováděli ti. Ale nevím, jak se jmenoval ten kluk. Někteří byli dobří, někteří, když jsi ho chytil, tak ukazoval děcka a prosil. Starší takoví. Ale ani nebyli, oni tak moc nešli.“

„A tu noc byla prohlídka naší armády, ti důstojníci. A byl ten četař velitelem, a tak když jsem se vrátil, tak to svedl na mě, že jsem to byl já, ten velitel. A velitel musel být četař aspoň. Tak druhý den jsem si vykopal jámu metr na metr takovou a voják mě hlídal. Stál nade mnou celou noc. Akorát se tam dávaly ty… já jsem měl dostat četař. Nebyl jsem odsouzený. Říkal: 'Budeš tam sedět, dokud nepřijde soud. ' Tak jsem tam čekal na ten soud, ale soud nepřišel. Protože už bylo povýšení všech vojáků a já jsem nebyl povýšen. Ale ten četař už dostal strach. Já jsem čekal, až přijdou od soudu, ať se to vysvětlí. A měl jsem tam strejdu, on byl podporučíkem a druhý Baloun byl poručíkem. Oni byli v polské armádě. A v polské armádě kdo byl, tak tu hodnost zas dostal v té české. Tak jsem šel za ním, radím se, co bude dál, čekal jsem na ten soud. A ten strejda, matky brácha, říká: 'Četař je nejhorší voják v armádě, protože on musí jít s rotou.' A náš četař se schovával, on by byl degradovaný. On se akorát oženil, vzal si Češku v Rovně. A tak byl doma asi měsíc po svatbě. Tak aby nebyl degradovaný, tak to svedl na mě.“

„Pod tím Torčínem jsme jenom tak stáli proti letadlům u Lucka. A tam jsem sestřelil letadlo, já jsem dobře střílel. A brácha byl mladší a ten byl ostřelovačem. A ten propadl. To byl Ráma, ty dva ocasy, jak měly. Ten bombardér těžký. Rusáci byli z jedné strany, a tak nám to uznali. Oni ostřelovali ten Luck a já jsem, jak ho chytly ty světla, tak ho bylo vidět. A ten náš kulomet prostřelil dva milimetry pancéř. Tak on pěkně nadletěl a střílel a já jsem byl z druhý strany. A tak každá pátá, padesát nábojů bylo v pásu, byla svítící ještě k tomu. V noci, v půlnoci bylo. Pod tím Torčínem. A z druhé strany byla ta silnice, tam stáli Rusové. A tam to spadlo. A tak nám to uznali, ale mně to nepřipsali. Řekli, že nějakému desátníkovi, to byl Slovák. On byl velitelem na službě, ale vůbec s námi nebyl.“