vojín Alexandr Štípek

„A tu noc byla prohlídka naší armády, ti důstojníci. A byl ten četař velitelem, a tak když jsem se vrátil, tak to svedl na mě, že jsem to byl já, ten velitel. A velitel musel být četař aspoň. Tak druhý den jsem si vykopal jámu metr na metr takovou a voják mě hlídal. Stál nade mnou celou noc. Akorát se tam dávaly ty… já jsem měl dostat četař. Nebyl jsem odsouzený. Říkal: 'Budeš tam sedět, dokud nepřijde soud. ' Tak jsem tam čekal na ten soud, ale soud nepřišel. Protože už bylo povýšení všech vojáků a já jsem nebyl povýšen. Ale ten četař už dostal strach. Já jsem čekal, až přijdou od soudu, ať se to vysvětlí. A měl jsem tam strejdu, on byl podporučíkem a druhý Baloun byl poručíkem. Oni byli v polské armádě. A v polské armádě kdo byl, tak tu hodnost zas dostal v té české. Tak jsem šel za ním, radím se, co bude dál, čekal jsem na ten soud. A ten strejda, matky brácha, říká: 'Četař je nejhorší voják v armádě, protože on musí jít s rotou.' A náš četař se schovával, on by byl degradovaný. On se akorát oženil, vzal si Češku v Rovně. A tak byl doma asi měsíc po svatbě. Tak aby nebyl degradovaný, tak to svedl na mě.“

„Pod tím Torčínem jsme jenom tak stáli proti letadlům u Lucka. A tam jsem sestřelil letadlo, já jsem dobře střílel. A brácha byl mladší a ten byl ostřelovačem. A ten propadl. To byl Ráma, ty dva ocasy, jak měly. Ten bombardér těžký. Rusáci byli z jedné strany, a tak nám to uznali. Oni ostřelovali ten Luck a já jsem, jak ho chytly ty světla, tak ho bylo vidět. A ten náš kulomet prostřelil dva milimetry pancéř. Tak on pěkně nadletěl a střílel a já jsem byl z druhý strany. A tak každá pátá, padesát nábojů bylo v pásu, byla svítící ještě k tomu. V noci, v půlnoci bylo. Pod tím Torčínem. A z druhé strany byla ta silnice, tam stáli Rusové. A tam to spadlo. A tak nám to uznali, ale mně to nepřipsali. Řekli, že nějakému desátníkovi, to byl Slovák. On byl velitelem na službě, ale vůbec s námi nebyl.“

„A už jsme dojížděli, tak se zastavilo. Jelo se už na tu louku, tak se stmívalo. Šero ještě bylo. A teď povel byl vyčůrat se v lese na té cestě. A tak jsem slezl, a jak jsem čůral, tak vidím – tam člověk a ještě postřílení vojáci. Tam jelo před námi dvacet na koních - rozvědka, a generál čekal, co ta rozvědka, že jeden se vrátí nebo tak. A oni to Němci už viděli, a tak všecky propadli. A tak jsme jeli. Přijeli jsme na tu louku, tam nám rozhodili jídlo na celý den. To byly konzervy takové umělé. Tak jsme si složili ty kulomety dolů jako na pěšky z toho auta. Jen jsme je složili na té louce a najednou z toho vrchu Němci. Vylétlo na nás tanků pět, těch Tigerů. A teď přímou palbu. Tak bylo nás sto vojáků, to byl takový ten prapor, a zbylo nás tak těch… kulometů. Já jsem přitáhl s Efflerem, to bylo chlapisko přes metrák. A tak bylo nás dvanáct, co jsme to složili. A ty kulomety, když už tanky vyjely na nás, tak jsme ustupovali. To jsme museli ustoupit. A byla tam spálená stodola, ještě z těch syrových cihel. To byly takový zdě, shořená. A jenom ty zdi stály. A tam byli ti generálové, ruský generál, Svoboda tam stál. A těch důstojníků více za těmi stěnami schovaných. Četař Cupa, to byl Slovák. Ale vidíme najednou, jak jsme ten kulomet přitáhli sami, tak štábní kapitán Sedláček říká: 'Zapište ty chlapce. ' A on vylezl z té stodoly, ten četař náš a byl tam schovaný. A byl to takový founě. A ten ruský nahan takový měl. Z toho záchodu v Polsku, jak jsme stáli. A ty řetízky, jak byly na záchodech, tak on to strhal, to nosil. Byl to takový chrynda. Ale jak se přišlo na frontu, na těžkou, tak byl schovaný. Tak jsme ho teprve uviděli, teprve jsme poznali, co to je zač.“

„Pak jsme jeli odtamtud pod tu Duklu. Tam nás propadlo hodně pod Duklou. Jednou jsme ji vzali tu Duklu a pak zas jsme ji museli odstoupnout. A já jsem byl raněný, mám tu ruku přeraženou, mám cizí kost. Palec jsem si musel ukousat, protože nůž jsem měl v pravé kapse. A tak jsem nemohl. Tak ruka byla přeražená, ne úplně ta kost, ale ty nervy byly potrhané. A tam byla střepina. A tak jsme přišli pak do takové vesnice. Ve chlívě, v těch žlabech jsme spali. Lidé nám přinesli peřiny a deky. A odtamtud zase jsem jel až na Kavkaz do Krasnodaru. A tam jsem ležel čtyři měsíce a nepomohlo to. Oni tu střepinu nemohli dostat. Až pak na zimu odjeli, ti doktoři. Ale u nás byli většinou na frontě už doktorky, doktoři byli v Rusku. Tak jeli na tu dovolenou, takže tam zůstaly jen vrchní sestry. A mně to zmodralo, ta ruka. Teplotu, tu jsem dostal a už jsem věděl, že to je konec. A oni bez doktorů nemůžou. Tak jsem šel za tou vrchní sestrou a říkám: 'Sestro, řezat.' Ona se na to podívala a že nemůžu, že to nevydržím. A já povídám: 'Vydržím!'. Tak byla taková židle a tam mě spoutali na ni. A jak řízla, tak vylétla taková sklínka krve černé. A střepina taky vypadla. Ale tak stejně, nervy jsem měl zpřetrhaný.“