Rudolf Němček

„Když jsme byli v campu (zajateckém táboře), říkalo se tomu camp, tak nás zavolal (velitel) s francouzským tlumočníkem, že se nemusíme bát. Že mají smlouvu s Československem, že Československo je spřátelený národ, že se nám nic nestane. Tak nikdo neutekl. Bylo to na velkém dvoře, po těch osmnácti měsících nás byla hromada nemocných, tak jsme jim tam pomáhali. Ještě se bojovalo, ale my jsme už nebojovali. Vietnamci nám říkali, ten velitel mluvil francouzsky, ale bleptal a nikdo mu nerozuměl, co povídá. Tlumočník nám řekl, že nám zaručujou, že se nám nic nestane doma.“

„Najednou se přivalili se samopaly a s bodáky. My také měli bodáky, tehdy to bylo normální. Takhle mi tam někdo strčil (hlaveň) zezadu, nějaký Vietnamec. Tak jsem hodil samopal dolů. Zvedl jsem ruce. Byl jsem raněný, tak mně ani nějak … (neubližovali). Měli jsme štěstí, že nás zajala regulérní vietnamská armáda. Kdyby nás zajali ti lotři, rebelové všelijací, tak nevím. … Oni měli tři armády, když to tak vezmeme. Byli to normální vojáci, vesničané, tak jako my. Bojovali jsme proti sobě. Šli jsme z pevnosti dolů, měli jsme strašnou žízeň. Strkali do nás sem tam s bodáky, ale že by nám nějak ubližovali, to ne. Šli jsme do pisty a už nás (někam) tahali.“

„Napil jsem se, pili jsme furt, až do mne kopnul, abych už vstal. Taky se báli, protože se furt střílelo. Tak jsem vstal, tak mi bylo všechno jedno, jestli mne zastřelí. Tenkrát se říkalo, že jsou s mačetami Vietnamci hodně tvrdí. … Holt jsme prohráli válku, tak jsme museli poslouchat. Osmnáct měsíců nás nechali v zajetí. Museli jsme na silnici pracovat, byli jsme v lágru hlídaní, osmnáct měsíců odešlo a pak už byl konec.“

„Byli jsme tři kamarádi ve Šlapanech, zabalili jsme věci. Slyšeli jsme, že jsou tam americké lágry, v té době utíkalo hodně lidí. Dostali jsme se jen do německých lágrů. Nedostali jsme se do amerického lágru, jinak bysme mohli do Ameriky. Hodně Čechů a Slováků odjelo do Ameriky. Nedostali jsme povolení. Když jsme přešli hranice, tak jsme si pískali. Financové nebo pohraničníci nás všichni znali, v Novém Kynšperku měli kasárna. Měli jsme tak kamarády i Němce. Oni mluvili česky, já německy. (…) Pomáhali jsme u sedláků. V lágru v Landau přišel agent. Odešli jsme z lágru, nikdo nás tam nedržel, ale měli jsme hlad. Žebrali jsme jídlo. Přišel agent, nabídl nám dobré jídlo, peníze. V tom nebyla žádná politika. Všechno byla klukovina, že jsme byli mladí. Odvezli nás vlakem, už si to nepamatuji. Odjeli jsme do Marseille z toho německého lágru.“

„Jídlo bylo takové, že jsme furt žrali rejži. Furt rejži, rejži, rejži. Dostali jsme ji a trochu jsme jí vysypávali, aby to neviděli. Když byl hlad, ráno nám dali v osm rejži a večer v pět. Jinak mezitím se nejedlo. Černý chleba, nic, jen rýže.“ Manželka: „Dlouho nechtěl jíst rýži, až teď.“ - „To jsem si zvyknul (smích).“

(Ne všichni Vietnamci neměli rádi legionáře.) „Starej Vietnamec, takový dědeček, bylo mu tak šedesát, oni vypadají staře. Říká nám: ,Café, café. Já též – Moi aussi soldat francais´, že byl také ve francouzské armádě. Hrnek kafe mi donesl. Já jsem byl rád. Mají baráky na kůlech, všechno tam mají, kozy, krávy … “