„Tak ho potom taky pohřbili, ale už bez té oslavy. Bratr byl jako první, tak mu ještě banderovci udělali rakev i pohřeb s farářem. V noci samozřejmě. Tak já potom šel a tam jsem se doptal, kde [má hrob]. Udělali mu březový kříž a do kříže udělali kovářský hřebík, jako že byl kovář.“
„Já jsem taky vypadl. Nebyl jsem zrovna u toho štítu, ale jak to padalo, tak já [padl také]. Padli jsme nějak šťastně. Tak druhý den ráno nástup. Dostali jsme koně, a co jsme měli? Už jsem měl vojenskou šiněl, ale hadry ještě civilní. Ale už jsem byl přidělený do druhého sledu za frontu.“
„... Silského, ne? On byl ve slovenské armádě a vzdal se. Tenkrát už byl četařem u dělostřelců, jenomže mu hodnost nepřiznali. A potom jako voják měl nosit ty zdroje. Já říkám: ,Silský, vždyť jsi říkal, že jsi byl u děl!‘ - ,No, byl.‘ Já říkám: ,Vždyť my je máme zneškodnit. Jak?‘ - ,Říkali vyndat závěr.‘ Teď nikdo s nimi neumí. ,No to je sranda.‘ Tak odešel a závěry vyndal. A teď co s těmi závěry? Tak je shodili do potoka. Tak jsem také hlásil, že úkol je splněn a že jsou závěry vyndaný. Tak jsem zase [jako velitel družstva] splnil na jedničku.“
„Koukal to všechno sbalit, ale mezi vraty stojí nějaký voják. Tak teďko: ,Hände hoch!‘ On furt stojí. Tak [štábní kapitán Hynek] na něj maďarsky a on ruce zvedl. Byl Maďar. Tam to obsluhovali Maďaři. Ale co ještě teď? Němci, když jsme je překvapili, tak utekli v podvlíkačkách k lesu a u lesa měli protitanková děla. Kluci samozřejmě [pili], rum se našel, a Slováci, když [nás] viděli – to bylo před Velikonocemi – tak [dávali] koláče a všechno. Naši kluci se napili, nepronásledovali Němce, nebyl na to čas, Němci se vzpamatovali, vzali protiletadlové zápalné [náboje], pustili je do vsi a zapálili asi dva baráky. A my jsme měli kvalt sebrat se a utéct.“
„My jsme měli jenom šest hektarů polí, ale volyňské půdy. To by se tak rovnalo nejméně deset hektarům, protože půda, například ten hektar, co jsme měli za humny, byl třicet až padesát [centimetrů do hloubky] černozemě. Potom byla cukrovka za Sovětů a za Němců povinná. A potom tabák. Táta kouřil, tak se dal na tabák. Měli jsme patnáct arů tabáku. To je úplná plantáž, patnáct arů. Rostlo to jako hrom. Tabák na takové půdě. Ale zůstalo to na mně jako na malém klukovi, všechno na práci a skládat. Neslo to ve válce strašné peníze.“
Major v. v. Josef Kovář se narodil 8. června 1924 v obci Romanov na Volyni v tehdejším Polsku. Tatínek vlastnil hospodářství, provozoval kovárnu a obecně byl v obci, kde bylo jen několik českých rodin, velice činný. V období německé okupace byl bratr Josefa Kováře zastřelen při útěku z transportu směřujícího na nucené nasazení do Německa. Josef Kovář studoval desetiletku (za nacistické okupace gymnázium), ale těsně před absolvováním vstoupil v Rovně dne 20. 3. 1944 do tvořícího se 1. československého armádního sboru a sloužil v jezdecké eskadroně smíšeného předzvědného (průzkumného) oddílu 1. brigády. Prvních bojů - ještě bez uniformy a bez výcviku se zbraní - se účastnil už během obrany města Kiverce. Následoval odjezd do rumunské Sadagury, kde prodělal výcvik, radiotelegrafistický kurz a absolvoval poddůstojnickou školu. Další bojová střetnutí zažil v Krosně a v Machnówce. Sám utrpěl v Machnówce lehké zranění hlavy od střepin z granátu. Smíšený předzvědný oddíl utrpěl těžké ztráty a Josef Kovář byl přeložen jako spojař, radista a průzkumník do spojovacího praporu. V tomto útvaru prošel Karpatsko-dukelskou operací, boji o Liptovský Mikuláš a dalšími boji na Slovensku a na Moravě. Po válce se usadil v Žaboklikách a v Sedčicích na Žatecku, ale na výzvu se rozhodl pro návrat na Volyň, kde působil v náhradním pluku a poté učil vojenskou výchovu. V roce 1947 reemigroval a usadil se ve Zhoři u Stříbra, kde pracoval jako soukromý zemědělec. V 50. letech byl ve Zhoři odsouzen na dva roky vězení, ovšem po podepsání vstupu do JZD mu nakonec byl trest odpuštěn. Poté dokonce pracoval v JZD jako předseda družstva. Nakonec odešel do Třemošné u Plzně, kde žil až do svých devadesáti let. Zemřel dne 13. 1. 2015 v Třemošné.
