Vladimír Stoklasa

„Dopadlo to tak, že moje první vystoupení v Počernicích byl nesmírný průšvih. Můj kamarád Jarda Žebrů nastudoval a režíroval Ideálního manžela. To je nádherná Wildova salónní komedie, úžasný humor, anglický vtip. Přišel jsem se podívat na zkoušku a shodou okolností se do divadla donesla zpráva, že hlavní představitel Lorda Chilterna onemocněl zápalem plic. Za týden se mělo hrát. A já se tam objevil a všechny ženské, které se tam přehrabovaly v kostýmech (to byla paráda, secese, velké klobouky…), se na mne vrhly: ,Dádo, vem to!‘ A já nevěděl, o co jde. Ale ony mne uklidňovaly: ,Ty to zvládneš, neboj se!‘ Prostě mě ukecaly. A já vořech řekl jo! Přišel jsem domů, otevřu knížku: Chiltern na desáté stránce, na patnácté. Já jsem neslezl za dvě hodiny z jeviště. Za týden se to mělo hrát. Takže v práci jsem měl v šupleti knížku, kalkulačka dělala rachot, aby to vypadalo, že pracuji. Já se skutečně za ten týden ten text navrčel. Říkám navrčel, to bylo všechno. A aby všem dnům byl konec, tak Bohouše Poštolků odvezli do nemocnice. Takže další záskok. A místo něj bylo takové dřevo! Před ,nápovědní boudu‘ tedy dali židli, aby si tam sednul, a Marjánka mu z ní četla text a ukazovala, komu má co říkat. Jak napovídala, tak to bylo slyšet až do patnácté řady a lidi se řehtali v jednom kuse, protože to byla sranda non plus ultra. Ne kvůli tomu Wildovi, ale kvůli tomu, jak se to tam ,mastilo‘. Já jsem měsíc chodil ven ve tmě, aby mne nikdo neviděl. Tak to byl můj začátek a můj velký průšvih.“

„Pak přišla doba, kdy jsem pro děti napsal hru Pulci. Byli jsme pozvaní na přehlídku do Nymburka a zkoušeli jsme v neděli dopoledne. A najednou se otevřely dveře a do sálu vešlo asi dvacet lidí. Tak jsem zastavil zkoušku a říkám: ,Co vy tady?‘ A oni jen: ,Zkoušejte dál, nenechte se rušit, my budeme po vás zkoušet Žebráckou operu. My nejsme ničí a hledáme zřizovatele, který by si nás dal pod ochranná křídla.‘ To byla trochu výmluva. Ale Krob se mi představil a povídá: ,Já jsem Krob ze Zábradlí a kdybyste potřeboval nějaké kulisy, není problém, já vám to mohu dodat.‘ Já jsem mu řekl, že to není problém, že se mnou dělá Milan Čech. A on na to: ,Milan Čech? No ten dělá u nás!‘ Milan tam tehdy zrovna dělal scénu u Shakespearovy Bouře. Řekl jsem jim, že tady mám dětský soubor, tak aby k nám šli pod školu. Načež nás pozvali na představení. My jsme odzkoušeli, oni zkoušeli po nás a já jsem se pak dostavil na to jejich představení. Přišel jsem o pár minut později a už se hrálo. Když jsem šel zadem do dvora, tak tam bylo aut jak naseto. Otevřu dveře, sál nabitý. Stoupnul jsem si u kamen, tam bylo místo, a najednou i v té tmě vidím, že vedle mne stojí Pavel Kohout. Během přestávky se rozsvítilo, a najednou vidím: Svitáček, Landovský, Chadimová, Tříska, plno televizních obličejů, které jsem znal podle vidění a ne podle jména. A najednou ke mně přiběhne kluk: ,Pane Stoklasa, herci by chtěli, jestli byste nepočkal až do konce a řekl jim dojem z toho představení.‘ Já měl v té první půlce pořád za to, že se dívám na trochu upraveného Brechta. Ovšem v druhé půlce to byla jedna řacha do režimu za druhou. Teď skončilo představení, oni se okolo mne nahrnuli a já jim říkám: ,Kluci a holky, já vám držím palce, aby vás do rána všechny nezavřeli.‘ Jak jsem tohle řekl, tak vypuknul takový řev smíchu! Oni věděli moc dobře, co jsem já nevěděl. Mezi nimi byl i Havel, kterého jsem tehdy ještě neznal. To všechno ,spunktoval‘ Hraběta. Ten totiž jezdil na Xaverově jako šofér, takže mne znal přes moji manželku Jarku. Dopadlo to tak, že to prasklo, ale na tom představení byla ještě moje známá Milenka Špačková s manželem Jirkou. A Milenka byla chráněnkou manželky komunistického funkcionáře Buchara, které řekla, že jsem na tom představení byl a že jsem tam byl až do konce. Odpoledne druhý den za námi přišel známý, že vybrali celé Zábradlí. ,Takže když přijdou k vám, tak jim řekni, jak ses k tomu dostal. Na rovinu, nemá cenu nic zatloukat.‘ Ale za mnou nepřišli. Místo toho přišli za tou Bucharovou, která byla stranička. Ale ona mne milovala, takže jim řekla, že jsem tam byl, ale že se mi to vůbec nelíbilo a v půlce jsem šel domů.“

„Tady v Počernicích byly tři soubory. Na Chvalech byl Hálek, v Počernicích Tyl a Beseda. V roce 1948 se to všechno sloučilo pod Nové divadlo. V té době tam nastupovala studentská mládež, která tehdy dělala Pirandellovu Každý má svou pravdu, Manon Lescaut. A chtěli dělat Cyrana z Bergeracu, ale přišel Únor a s ním i automatické čistky. Tak se to rozsypalo. Já jsem potom od Antesa z té jeho kroniky vyčetl, že se pravidelně konaly schůze. Takže jsem zjistil, že z původních asi 158 členů zůstalo jen torzo, asi patnáct. Kvůli soudruhu Bucharovi se to pak přejmenovalo na Divadlo československo-sovětského přátelství. To přátelství vydrželo jen pár let, než to přešlo pod Besedu. Takto to pak fungovalo až do roku 1985, kdy soudruzi udělali ples v hotelu Čelikovský a pan Špinka navrtal jeden z těch nosných trámů, aby na něj zavěsil osvětlení ve tvaru hvězdy. A ten trám prasknul a hrozilo nebezpečí, že se to všechno zřítí. Takže hospoda fungovala dál, ale sál byl zavřený a my jsme tím pádem přišli o místnost k účinkování.“

„Vy jste se narodil v Horních Počernicích v roce 1933. Jak jste jako dítě vnímal dobu před válkou a to, co přišlo po Mnichově a německé okupaci?“ – „To bylo zajímavé. Moje maminka se narodila v Budějovicích. Dědeček a babička se narodili v Budějovicích a v té době se německy mluvilo běžně. Takže maminka uměla německy a byla z pěti holek. Jedna zemřela, jedna zůstala tady a dvě odjely sloužit do Budapešti. Ale když se vrátily zpátky, tak jim nějaká kamarádka řekla, že v Paříži je to lepší, a tak odjely do Paříže. To bylo někdy v roce 1925. Jedna tam zůstala napořád a druhá se vrátila po roce ’45 jako repatriantka. A ta, co tam zůstala, tak měla takový velikánský kožený lodní kufr, který měla u nás uložený. Mezi našimi sousedy byla také rodina Khodlova. Ti pomáhali parašutistům ukrývat padáky. Ty padáky dali do rakve a vynesli je ven jako mrtvolu. Ale v jejich domě bydleli také Jelínkovi, což byli dobří lidé, ale manželka je údajně udala. Takže všichni tři Khodlovi skončili v Osvětimi. A v té době prohledávali Němci celý blok domů v jejich okolí. Tak přišli dva důstojníci i k nám a prohledávali nám byt. Naštěstí maminka s nimi mohla mluvit německy. Zeptali se, co je to za kufr, a matka jim vysvětlila, že to je sestry a že ta je od roku ’25 ve Francii. Protože neměla klíče, tak s tím jen zatřásl, a protože tam bylo jen nádobí, tak mávli rukou a odešli. Ale pak jsme se dozvěděli, že kdyby tam bývali u někoho něco našli, tak by celý blok vybrali a jeli bychom. Takže to bylo moje dětství. A jinak moje dětství - to byla ulice. Když začalo pršet, tak jsme dělali rybníčky. Ulice nebyly asfaltové, ale hliněné. Já bydlel na vrchu a udělal jsem ten svůj. A když byl plný, tak se proboural a tekl dolů, kde proboural další a pak další a další až dolů do zatáčky, kde to někomu vteklo do sklepa. Takže to byly takovéto rošťárny.“