„To bylo tak, že můj otec měl ve vesnici jediný motorku. Nižná Polianka mohla mít tak dvacet dvaadvacet čísel. Když už se otec s tím Rusem z Ufy domluvil, že přijede, tak on mu rozepsal plánky, kdy může jet v kterých úsecích, a kdy jet nemůže. Nesměl jet přes den. My jsme mohli jet jen v noci a jenom odtuď potuď. Po nocích jsme jeli na motorce deset dní. Přes den jsme si kdesi zdřímli a k večeru jsme se šli umýt do potoka, sedli jsme na motorku a jeli dál a dál. Já si myslím, že protože v těch oblastech byla taková bída, že oni se lidi ani netroufli zeptat, kdo jede na té motorce. Jenom úřední místa zakázaly jakýkoli pohyb ve dne. Mohlo se jezdit v noci.“
„Nejhorší, alespoň pro mě, bylo, protože já jsem takový domácí typ, že jsme neměli stálé místo na spaní. Nikdy jsme nevěděli, kde budeme spát. Byli jsme jako zvířátka, až jsme byli unavení, tak jsme si lehli, ať je to kdekoli. Taky kdo by nám býval poskytl přístřeší... Místní obyvatelé se nás všichni báli. Ti, kteří s námi přešli frontovou řadu, tak ti neměli sami kde spát, tak kde jsme co čapli, tam jsme se vyspali.“
„Z lesa jsem odešla následovně. Tehdy mě chytla nějaká choroba, že jsem nemohla chodit, tak jsem bydlela u Stivarů ve Slavkově a ředitel Staněk řekl, že nikam nepůjdu a že mi opatří slušného doktora, aby se na mě podíval. U nich ve sklepě měli takový kumbálek, kde měli nepotřebný věci. Tak tam mně udělali palandu. Chodilo se tam, že se na chodbě vyřezal čtverec takových osmdesát krát osmdesát centimetrů a dal se tam žebřík, po kterém se lezlo dolů. V tom sklepě jsem byla tři týdny. Po třech týdnech přišel doktor s asistentem, abych se oblékla, že mě zavezou domů a opatří mně tam lékaře. Z Veselí nad Moravou vzali doktora, mě naložili a odvezli do Vnorov a ten lékař prohlásil, že měsíc nesmím slézt z lůžka.“
Miluška Zedníčková, rodným příjmením Břečková, se narodila 30. května 1924 v Nižné Poliance na severovýchodě Slovenska. Její vyprávění je někdy až stěží uvěřitelné. Tvrdí, že v 30. letech minulého století jezdila tajně s otcem do téměř tři tisíce kilometrů vzdálené Ufy v Sovětském svazu. Žil tam totiž otcův přítel z bojů v první světové válce a pamětnice dokonce vzpomíná, že otec do Československa ještě před válkou přivezl jeho syna Dajana Bajanoviče Murzina, pozdějšího známého velitele 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Hned po vyhlášení slovenské samostatnosti 14. března 1939 musela rodina tento nový stát do čtyřiadvaceti hodin opustit. Nové útočiště našla v otcově rodné obci Vnorovy. Na podzim roku 1944 se v této obci utvořil malý partyzánský oddíl, který se později začlenil do I. oddílu - Slavkov - Kuriněnko v 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky. Miluška Zedníčková se k partyzánům přidala, zúčastnila se několika záškodnických akcí a přestřelek a také obstarávala spojení s ostatními oddíly. Po průstřelu nohy onemocněla a až do konce války se ukrývala doma. Dnes žije v Krnově.
