„Když jsme přijeli do americké zóny v Československu, někde jsme se hned zastavili. Lidé nám přinesli chleba, jaký se u nás peče. My jsme měli pořád jenom tu americkou nebo anglickou buchtu. To není chleba, ale buchta. Rozdávali jsme to lidem po pytlích, ať si to vezmou, když jim to chutná. Jedli jsme ten náš tmavý chleba, kluci zpívali hymnu a plakali.“
„Kousek od kanálu vedla asfaltová cesta, stály tam takové pěkné baráky, a v jednom z nich bylo naše stanoviště. Asi dvě stě metrů odtamtud na křižovatce byl dřevěný bunkr. Tam jsme chodili na hlídky. 28. října bylo nahlášena návštěva exilové vlády s Janem Masarykem. Chtěl jsem ho moc vidět a pořád jsem o tom mluvil. Měl jsem ale mít zrovna hlídku. Rotmistr Vrba mi řekl, že když si ji s někým vyměním, můžu zůstat a Masaryka vidět. Uprosil jsem jednoho kamaráda, aby za mě stráž vzal. Jmenoval se Václavek a byl z Karviné. Říkal, že je mu to jedno, jestli uvidí Masaryka, anebo ne. Delegace dorazila. Měli nasazené barety, aby nebyli moc nápadní. Přišel i Jan Masaryk. Se všemi se přivítal a povídá: ‚Co vy ostravští chachaři?‘ Pohovořili jsme, zasmáli se. Ptal se, jestli nám něco neschází. Návštěva trvala asi patnáct minut a delegace pokračovala na další stanoviště. Navštívili všechny naše vojáky. V té době spadla na bunkr, kde jsem měl hlídat, minometná mina a toho Václavka to zabilo.“
„Měli jsme strach do té lodi nastoupit. Zavřely se vrata a pořád se střílelo. Jeden námořník se ptal, kdo mluví německy. Bylo trochu směšné ptát se na to vojáků německé armády. Řekl nám: ‚Teď jsme na moři a tady jezdí vaší kamarádi. Až nás potopí, bude to vaše zodpovědnost. A vezměte si všichni na krk gumové kruhy, abyste se moc nenapili vody, protože je slaná.‘ Strašil nás tak, že jsme mohli vyletět z kůře. Ale dopadlo to dobře. Dopluli jsme a byli jsme spokojeni. Do armády (československé) jsme vstoupili s nadějí, že válka už nebude dlouho trvat. A měli jsme pocit, že bude pro nás důstojné, když uděláme něco pro republiku, když jsme byli předtím u Němců.“
„Zajetí bylo... Bombardování, velký tam bylo letecký bombardování. Tam byl každý rád, kdo to přežil. No a my jsme byli poschováváni všelijak, jak se dalo, v těch zákopech a v těch bunkrech a kde to jen šlo. No a bylo asi půl šestý večer, se tak nějak uklidnilo, bylo ticho a najednou tanky anglický. No a kdo mohl a nebál se, tak šel a vzdal se hned. I říšští Němci, všichni na to kašlali, to už toho měl každý dost, té vojny. Tam byl člověk, takový starší už, měl čtyřicet pět roků tenkrát a taky s tím praštil se vším a šel do zajetí.“
„Strach jsem měl jedině z bombardování, protože těch spojeneckých letadel bylo tolik, jak komárů dneska lítá. To bylo hrůza, co tam bylo letadel. To tam se nešlo hnout, tam oni každý pohyb zmerčili, každý pohyb. A ti kotláři tam dělali paseku všude a ti nebrali jenom lokomotivy, ti brali všecko. Co se kde pohnulo, tak po tom šli. Tak nebylo možné. Z toho jsem měl nejvíc strach, z těch letadel. Tam se nebylo kde skrýt a když nebyl les, tak to bylo hrozné. Jedině v lese se člověk mohl ztratit někde. No a v lese zas byli partyzáni, Francouzi, ti taky nedali pokoj. To jsem měl tak strach, z těch letadel.“
„Tam naše jednotka podnikala útok, na určité místo tam podnikala útok, a jely tanky Cromwelly a nás pět sedělo na věži, za tou věží tankovou, schovaných. A v určitých jsme měli pozaskakovat, rozdělit se a zároveň s pojíždějícím tím tankem jsme měli jet dopředu. No ale tam, nevím jak se to mohlo stát. Já jsem tam seskočil a byl jsem v příkopu, tam byl takový násep. A tam vedle barák, dost velký, a pravděpodobně, jinak se to nemohlo stát, tam Němec seděl v tom baráku a hodil po nás, my jsem tam byli tři v tom místě, granát. No tak byl tam sloup betonový přes ten příkop a já jsem ležel schovaný za tím sloupem. No ale pod tím sloupem byla ještě díra. No tak to, co bylo pod tím sloupem v té díře, tak mě to chytlo právě po zádech a po té noze. Ale byli tam další chlapi, kteří tam vlezli a vychytali jich tam všechny. Tak do nemocnice. To bylo strašné se tam dívat, tam Němec jeden ležel a prosil, ať ho zastřelíme, protože obě dvě nohy nad kolenama ubitý, tak to bylo katastrofální. No a my jsme se tak vlekli, celý od krve. Hermanna z Bohumína, ten byl mezi očima rozbitý durch, ten neviděl nic, ještě se mě držel za bundu a já jsem ho táhl ještě, i když jsem sám nemohl.“
„My jsme už to cítili, už jsme to věděli, že bude ta invaze, protože to bombardování bylo přestrašné, to bombardovali furt. No a ráno, bylo tři hodiny nebo možná po třetí hodině, jak se začalo šeřit, tak těch lodí na tom moři, na tom kanále, to bylo hrůza, co to bylo. A všichni stříleli. A ten voják to tam musel vydržet. Pěkně stříleli. To šlo naráz potom. Ale Němci se bránili ještě, to se bránili. Já jsem měl takové štěstí, že tam, kde já jsem byl tu dobu, my jsme byli u kulometů, jako protiletadlových. Ale střelit z kulometu po letadle, to by byl blázen. A nižší důstojníci, co tam byli Němci, si to nedovolili, řádem. A jak to začalo ten cirkus, tak se všecko zalezlo do děr, a klid. No to byla invaze, na to nezapomenu. Jak vyjížděli z těch lodí, s těma obojživelníkama. Se ty vrata otevřely, jak vyjížděli jedno za druhým. Stříleli po nich, to tam padlo vojáků, moc padlo.“
„Já chci k tomu podotknout jednu věc. To je, že jsem sloužil s Židama, s Izraelcama. Můj velitel Bondy byl Žid, rotmistr Koukal byl Žid, ale to byli takoví lidé, takoví lidé. Ti nám nikdy v životě, co jsem s nimi byl, neslyšel, že by nám někdy vytkli, že jsme byli u německé armády. Ten, z Bohumína, Šajn, také Žid, Weiss, z Bratislavy, dva bratři, Holender z Karviné. A to byli takový lidi, a ne, jak to vždycky říkali, že Židi nebojují. To není žádná pravda. To byli lidé na slovo vzatí. A vykládali mi, jak se tam žije, v Palestině. Ten Bondy, ten byl velitel můj, byl úžasný chlap.“
„Hitler potom ty lidi potřeboval, tak jim vyhrožoval. Ti, kteří měli polské národnosti si nechali, pak chodili Sintové. Který si nechal českou národnost, tak ho poslali do protektorátu, už protektorát byl. Hranice byla u Ostravy, u Vrbice. Tam byla hranice. Pak je tam vyhnali. A ti, kteří měli majetky nebo nějaký strach o rodinu nebo něco, tak si dali národnost slezskou. A toho Němci využili. Říkali, že Slezsko bylo odjakživa německý, takže to patřilo Němcům. Tak si udělal právo na všechny ty lidi, kteří tady byli s tou slezskou národností. Mluvili tomu Volksdeutsche.“
„My jsme už to cítili, už jsme to věděli, že bude ta invaze, protože to bombardování bylo přestrašné. A těch lodí na tom moři.… to bylo hrůza, co to bylo. A všichni stříleli. A ten voják to tam musel vydržet.“
Robert Mazurek se narodil 5. března 1925 v obci Závada, ležící v Moravskoslezském kraji. Za války byl kvůli slezské národnosti odveden jako voják wehrmachtu do Českého Těšína a následně do francouzského města Metz. Účastnil se bojů v Normandii na německé straně, v Bayeux byl zajat a odvezen do Edinburghu, kde byl přezkušován ohledně loajálnosti k Německu. Následně byl převezen do Southendu, poté do Francie, kde už bojoval na straně Spojenců. U Dunkerque byl však raněn střepy z granátu a odvezen do nemocnice. Nebyl schopen se nadále účastnit bojů. Pracoval jako pomocník v kuchyni i jako kuchař až do konce války. Po propuštění z armády v dubnu 1946 měl problémy se zaměstnáním, protože bojoval na západní frontě. Nyní žije v Petrovicích u Karviné.
