poručík v. v. Adolf Pravoslav Zelený

„Tak nás poslali konečně do Gdyně, kde najednou přišli Poláci, důstojníci a žádali nás: ‚Prosím vás, zůstaňte tady u letectva. My vám všem poddůstojníkům dáme vojenskou hodnost.‘ Je o tom kniha, co napsal Jan Reil. Když jsme přišli do Francie, já jsem byl ubytovaný s leteckou skupinou Saint Sir. Tak nás přivezli, jeli jsme do Paříže a tam jsme udělali lékařskou prohlídku, tělesnou prohlídku. Prohlídku medicíny. A tam jsme podepsali na pět let smlouvu. Propustili nás, tak já jsem se vrátil do Saint Sir. A asi za tři dny přišel plukovník československého letectva, plukovník Berounský, a přinesl deset franků pro každého. A mně a Štefkovi, který byl pozorovatel… A v Kanadě mu řekli: ‚Vy nejste praví letci, vy se vrátíte k armádě a půjdete do cizinecké legie.‘ Tak jsme byli v cizinecké legii. Jenom málo, to bylo dvaadvacátého. Pro nás to bylo zklamání, protože nás všichni důstojníci znali. My jsme sloužili u leteckých pluků před válkou jako pozorovatelé. A najednou plukovník řekne: ‚Vy nejste v seznamu letců, běžte zpátky k pěchotě.‘ To nás nakrklo. No ale co můžeme dělat.“

„A potom, já jsem vždycky měl to štěstí, že jsem někoho zachránil. Když jsme byli v Polsku, tak jsem vytáhl jednoho Poláka z řeky, který se topil. Když jsem byl v Singapuru, tak jsem byl u záchranné jednotky v džungli. Žádnou záchranu jsme tam neudělali, protože tam byla armáda a nás nespustili. Tam byly pralesy. Já jsem byl vycvičený, jak navigovat v pralesích. Ale hlavní záchranu jsem udělal v Keni. Tak jsem zachránil tři, nebo ne zachránil, ale šel jsem a vytáhl jsem z vraku tři lidi. To bylo na Monduli. Tak byl jeden živý a jeden mrtvý. A potom na Mont Meru, tam byli jeden mrtvý a dva těžce zraněný. Tak tam jsem udělal záchranu. A potom v poušti jsem našel několik lidí, kteří se ztratili. Tak já jsem byl vždycky, když jsem někam přišel… Kdybych býval přišel do Skotska, tak bych byl mountain rescuer, ale to jsem neměl příležitost.“

„To byl skoro konec mého létání. A najednou nás zavolali čtyři posádky odpoledne a říkali: ‚Budeme bombardovat německého pašeráka, který je v přístavu Bordeaux.‘ Ten pašerák, to byly německé lodě, které jezdily tajně, kolem jižní Afriky nebo z Japonska a přivážely uran a vzácné kovy pro Německo. Ale vždycky tam musely jet kolem Španělska. A oni o tom věděli. Jedna naše posádka je potopila. Já mu říkám námořní piráti. Námořní pašeráci. Tak tam ta loď seděla v Garonne, v ústí řeky Garonne. Ne v tom Bordeaux přímo. Tak jsme měli letět čtyři aeroplány na Bordeaux. A byla krásná měsíční noc, ani mráčku a my jsme letěli. A najednou jsme viděli před námi Bordeaux. Osvětlené, všechno zapnuté. A našli jsem ten přístav, kde byla ta loď. Já jsem tu loď našel, viděl, šel jsem k bombardovacímu zaměřovači. A když jsme letěli, tak já jsem byl kousek od toho. A nic se nestalo, nic se nezhasínalo. Tak jsme otočili a povídal jsem: ‚Uděláme to ještě jednou.‘ A letěli jsme okolo světla a já jsem vyhodil bomby. A ty bomby jsem viděl vyhazovat. Jedna vybuchla, druhá, třetí, čtvrtá. Samozřejmě, nic škody jsme neudělali. Protože byl nízký příliv, tak ona stála na zemi, mohu-li říct. Možná jsme zabili nějaký Frantíky. Ale potom na nás začali střílet, tak my jsme letěli velmi nízko a zmizeli jsme v moři. Když jsme přišli do Talbenny, tak tam byla hrozná panika, protože oni odvolali všechny aeroplány z toho letu. A my jsme to neslyšeli. Tak my jsme tam byli. A když jsem hlásili, že děláme nálet, tak si mysleli, že jsme byli sestřeleni. Moje manželka tenkrát čekala dítě, tak si nikdo netroufal říct, že mě sestřelili. A najednou jsme se tam objevili.“

„Toho 19. září jsme vyletěli ráno s posádkou Vládi Nedvěda a letěli jsme na ty nejbližší patrole k boji francouzskýmu. A když jsme tam skoro přišli, tak najednou střelec říká: ‚Tamhle jsou tři Junkersy.‘ Tak Vláďa shodil bomby a jedinou nadějí bylo dostat se do mraků. Tam v šesti tisících byly mraky. My jsme začali stoupat, a než jsme se dostali k těm mrakům, tak jeden Němec na nás zaútočil zpředu. Tak přední střelec na něj zaútočil, on podlétl a někdo říkal, že vycházel kouř z jeho motoru. Potom byl druhý nálet. Já jsem napsal ihned, kde jsme a dal jsem to telegrafistovi, který to vysílal domů. Že jsme byli napadeni třemi Junkersy. A když jsem skončil s tou pozicí, tak jsem šel do astronomu. Tam jsme brávali pozice, slunce, hvězda a tak dále. Ale já jsem odtud viděl dokola. To bylo jediný místo v aeroplánu, kde jsem viděl dokola. A mojí povinností bylo dávat pilotům vzdálenosti. Odkud ten nepřítel útočí a odhadovat vzdálenost. Teď je míle, půl míle, čtyři sta metrů, pět set metrů. A on to otočil, tomu se říkalo vývrtka. To se lítalo takhle. Teď já jsem tam stál, tak jsem viděl ten nálet, jak šel k nám. A nikdy nevystřelil. A podletěl. A teď zadní střelec hlásil, že na něj útočí. A proti němu letěl třetí. A nevystřelil. A mezitím jsme se dostali do mraků. Tam byly malé mraky. A kdykoliv jsme vylétli, tak tam čekal Němec. Ale nestřílel. Tak to byl buď zázrak, nebo Němci neměli střelivo. Já si myslím, protože u Bordeaux byla výcviková škola na Junkersy, a oni asi byli na cvičení nad mořem a neměli munici. V prostředku Biskaje sestřelili jednoho z našich aeroplánů. Já jsem vyšetřoval ten den a nikdo nebyl sestřelen. Neměli munici, tak jsme z toho vyvázli.“