„Já jsem asi čtrnáct dní po tom náletu onemocněl s nohou a byl jsem německým doktorem uznán jako nemocný, takže jsem mohl odjet na týden domů. Cesta ale nebyla jednoduchá. Tenkrát létali hloubkaři, kteří vyhledávali vlaky a stříleli do nich, především do lokomotiv, aby je vyřadili z provozu. Ostřelovali i nádraží. Právě když jsem jel domů, přes Klatovy, nad námi jeden přeletěl. Ale nezačal hned střílet. Obletěl nás a dal nám čas, abychom vyskákali z vlaku a trochu se vzdálili. Měli jsme velmi pohotového strojvedoucího, který zastavil v lese, kde jsme se mohli ukrýt. Ten pilot potom přiletěl a ten vlak pokropil.“
„Bylo už po roce 1948, docházelo k ilegálním přechodům, střílelo se, létaly rakety… Nebylo radno moc vycházet ze školy. Představte si, že jste sám ve škole a teď se kolem vás ženou vojáci, střílí se… a vy jste tam zavřený a čekáte, co se bude dít. U nás jsme neměli národní výbor. Byli jsme pouze osada a patřili pod Lískovou, tři kilometry od nás. Když jsme tam šli večer třeba na nějakou schůzi, byli jsme cestou třikrát kontrolováni. Není zrovna příjemné, když proti vám stojí dva vojáci se samopaly a se psem. A jdete kus dál a opakuje se to. Ten národní výbor byl přímo u hraniční závory. Několik starostů také uteklo. Jednou na mne zase skočil péesácký pes. To bylo dost drsné. Ale nejhorší vzpomínka, kterou na tu dobu mám, je, jak jsem jednou v listopadu k večeru šel k hajnému, ke kterému jsem chodíval na jídlo. Foukal vítr, počasí nevlídné, tak jsem si vyhrnul límec, aby mne trochu chránil. Spěchám, utíkám a najednou hlídka. Zřejmě si myslel, že jsem nějaký diverzant. Křičel na mne, abych zastavil, ale já ho neslyšel, protože vítr šel proti mně. V poslední chvíli jsem se, snad řízením božím, otočil a vidím, že proti mně stojí voják se samopalem. Tak jsem zastavil, on přiběhl a povídá: „Teď jste měl štěstí, moh jste bejt mrtvej.“
„Asi čtrnáct dní po tom náletu jsme byli přemístěni zpět do Prahy. Tam jsme měli pracovat a postupovat jako po náletu na Kladně. Žádný nálet ale nebyl. Až asi po čtrnácti dnech jsme zažili první nálet na Prahu. Byly zničeny některé pražské památky, například Emauzy, a napočítaly se stovky mrtvých. A náš úkol zase byl pod vedením esesáků vyhledávat mrtvé v sutinách a vytahovat je. Bylo nám z toho špatně. Ten esesák měl s sebou kořalku, ten si vždycky nahnul a nás pak honil.“
„Já jsem potom musel na vojnu. Když jsem se vrátil, byla už hranice opevněna a přecházet ji už bylo celkem nebezpečné. Byla tam cesta, která přesně kopírovala hranici. Vedla z Lískové do Nemanic. Stačilo ji přejít, potom tu zátarasu a na protější louce už byla německá vesnice. Když to ale bylo zahrazeno, tak už to bylo nebezpečné. Přesto vím o člověku, kterému se to podařilo. Kdysi tam sloužil, tak to dobře znal. S rodinou v nákladním autě projel přes ty zátarasy a dostal se do té německé vesnice. Ta se jmenuje Hell, to znamená peklo. Nebo jsme zažili, jak vojáci chytli jednu dvojici. Zavázali jim oči a vedli někam k výslechu. Posádka těch pohraničníků byla v Nemanicích. Krajina je tam hezká, ale bylo tam dost nebezpečno. Raději jsem se držel hodně doma.“
„Ti Hitlerjugend byli horší než Wehrmacht. Přišli, každý měl pancéřovou pěst, která byla schopna okamžitě pálit, a i chalupu jimi obložili. A protože jsme byli poslední chalupa v té vesnici a tehdy vlastně i poslední chalupa v protektorátu, za námi už byla říše, tak ti Hitlerjugend nám zabrali kuchyň, v ní nainstalovali lehký kulomet a zaměřili ho směrem k Američanům, kteří stáli na kopci, tři kilometry od nás. Naše chalupa byla na volném prostranství, tak jsme byli snadný terč. Hitlerjugend v chalupě, pancéřové pěsti kolem. Měli jsme hrůzu, co se bude dít. Oni si potom vymyslili, že každý, kdo má ve vesnici kolo, jim ho musí pod hrozbou trestu smrti odevzdat. Plánovali totiž odjet k těm Američanům, jimi se nechat zajmout a uniknout tak horším věcem.“
„V dubnu se nám do chalupy nastěhoval Wehrmacht. Protože byla o samotě, na kraji vesnice, zvolili si ji za svůj štáb. Museli jsme jim vyklidit světnice a bydleli jsme ve sklepě. Oni si na dvoře pod stromem zřídili takovou tankovací stanici. Přivezli skleněné nádrže plné benzinu. My jsme tam o samotě, na volném prostranství, to by byla pro hloubkaře lahůdka. Trnuli jsme hrůzou a modlili se, aby tam některý nepustil bombu. Naštěstí se nic nestalo. Ti Němci, to byli starší chlapi, bylo na nich vidět, jak jsou unaveni válkou, jak už by chtěli být doma. Za několik dní odešli směrem na Klatovy. Ale místo nich přišli Hitlerjugend.“
„Až jednou, to už byl rok 1945, přiletěl nepřátelský svaz a Hitlerjugend, kteří byli usazeni v Buštěhradě, na ně vystřelili z protiletadlového děla. Jedno letadlo to otočilo a zamířilo k naší továrně. My jsme byli všichni v lese, někteří v zákopech, a hodně lidí bylo na takové vodárně. Jásali a provolávali slávu Američanům, že už jim nesou osvobození. Toho letce to zřejmě zmátlo a pustil na ně tlakovou pumu. Ta vykonala hrozné dílo. Nejen že urážela vršky stromů, ale všechno, co bylo pod nimi, bylo buď zabité, nebo strašně zdeformované. Mně pomohlo to, že jsem byl zrovna v zákopu, takže ta tlaková vlna přese mne přeletěla. Ale byli tam třeba dva mladí lidé, snad milenci. On byl v zákopu, ona stála nad ním. Jemu se nic nestalo, ale ona přišla o nohu a zemřela. Když jsme to potom museli likvidovat, viděl jsem třeba, že někteří měli dolní čelisti zaseknuté do prsou, mozky visely po stromech, byla to hrůza. Další letadla svrhla o kus dál tříštivé bomby. Celkem se nakonec napočítalo asi sto mrtvých. Pro nás to byl otřesný zážitek. Byli jsme mladí kluci, kolem dvaceti let. Nikdy jsme se s ničím podobným nesetkali a teď tohle. Potom pohled na sto rakví v kostele nebo nářek raněných, kteří prosili, abychom je zabili, že už to nemohou vydržet. Strašné!“
Ondřej Hoffmann se narodil 6. června 1926 v rodině chalupníka ve vsi Mrákov na Domažlicku. Po vychození základní školy studoval na gymnáziu v Domažlicích. To bylo v roce 1944 Němci uzavřeno a pamětník putoval do Prahy, do jednotek Technische Nothilfe, jejichž úkolem bylo odstraňovat následky spojeneckých náletů. Během této služby prožil dva otřesné zážitky. První v Kladně, kde byl svědkem svržení tlakové pumy a jeho strašlivých následků, druhý při bombardování Prahy. Po onemocnění nohy se vrátil domů, kde už vzhledem k vývoji situace zůstal. I tam však bylo horko, například když se jim do chalupy nastěhoval nejdříve Wehrmacht a potom ještě Hitlerjugend. Jejich pobyty však neměly žádné následky, a tak se mohl po skončení války začít věnovat kantořině, kterou si zvolil za své povolání. Po působení poblíž vlastního bydliště se stěhoval nejprve do Černé Řeky u Klenčí pod Čerchovem, později do Nových Hradů a nakonec se se ženou usadili v jihočeském Bílsku. V předešlých dvou jmenovaných případech byla tato působiště v těsné blízkosti státní hranice se západním Německem, respektive Rakouskem, a tedy i nechvalně známé želené opony. Odtud pocházejí jeho dramatické i kuriózní příběhy.
